Čardaš.

V podtatranské salaši

k čardaši

cikáni se sešli dnes;

do nebes

čikoš děvče vynáší.

Tokaj hoří v sklenici

zářící,

v žilách bouří krve var,

divý žár

šlehá pustou světnicí.

Co ty housle tropí jen?

Kvil a sten,

jásot, kletby, křeč a smích

zvoní v nich,

jakýs opiový sen!

Děvčeti hoch v zápětí,

v objetí,

list v pozdní jeseni

v šílení

vichřicí tak neletí!

Proti sobě bočí teď

jedna změť

rukou, boků, ňader, kštic...

Víc a víc

v purpur hoří smědá pleť.

Zoufalý to k nebi ryk,

v trávě syk

skryté zmije, jakby v leb

vražen hřeb

soka pěstí k mozku vnik’.

Potom táhlý, dlouhý hvizd,

z ptačích hnizd,

rozkoše když volá hlas,

který v ráz

vichru lkavý zdusil svist.

Slavíčích teď trilků sta

vyrůstá

z chaosu těch zvuků vln,

něhy pln

polibků dešť na ústa.

Děvče čikoš uchvátí

v závrati,

nad hlavou ji zvedne tu

v přemetu,

náhle jak by opratí

prudce trh’, vbit v půdu stál.

Divý cval

zarazil se ukončen –

krátký sten –

jednou ranou na cymbál...