Carducci.

Jak barbar vtrh’ jsi v poesie nivy,

vše modly všednosti tys rozbil pěstí

a o svobodě hřímající zvěstí

jsi přehlušil skřek korybantů lživý.

Jak had se mih’ bič tvého smíchu mstivý,

a přece ocenil jsi lidské štěstí,

snít nad kolébkou, dívčí vlasy plésti,

jak vjíždět rukou lvům v kosmaté hřívy.

Věř, Sapfo kdyby žila v této době,

teď s jásotem by místo v šumné moře

se vrhla v otevřenou náruč tobě.

Nad troskami ti svítí lidstva zoře,

ji vítá tvojí písně věnec květný,

jak v hromů řev zní ton lesbické fletny.