CARENÇY.

Překrásná Francie,

ti tebe pozdravují,

kdož vesele jdou v boj,

vesele na smrt!

Daleko národ, vlast!

Tam hoře vévodí!

Leč tvrdí vyhnanci

nezapomenou nikde!

Hrst... Málo... Dravý proud

Durynků krvavých

se valí na západ.

Však my je známe!

Tisíce dlouhých let

my viděli jich tvář,

tvář starých lišáků,

hamižných dravců!

Ach, my je známe již!

Po celé Evropě

od dávna jejich zříš

krvavou stopu...

V dým doutnajících měst

i starých kathedral

cynicky vykřikují

píseň Nibelungů...

Však zde, ó Francie,

my, děti sedláků,

poprvé slyšeli jsme

Rolandovu píseň!

A píseň mluví k nám

svým hlasem vášnivým

o slavné odvaze,

o kráse hrdinství!

A píseň mluví k nám

o kráse obětí,

o právu odboje,

o síle svobody!

Jdem zítra ráno v boj!

Den bude zářivý,

jak pohár vína šumný.

Ráno vítězů!

A že by z bitvy té,

jež zdrtí cizí val,

kdos z našich utíkal –

bohdá nebude!

A jestli někdo z nás

tam ležet zůstane,

spát bude tichým snem

v zemi hostinné...

Den bude zářivý,

jak pohár vína šumný.

To víno ohnivé a žádoucí!

To víno svobody!