CAŘIHRAD.

Kde stála pyšná, zářná Byzancie,

vstal ještě krasší Konstantinopol;

hrd stavěl patu na otrocké šíje

a šířil pyšnou slávu kol a kol.

Moudrosti boží chrám zde vybudoval,

vzor jehož v modré nebes báni zříš,

umění velké poklady v něm schoval

a na báň jasný symbol vztýčil – kříž.

Kříž zářil nadpozemsky se své výše –

a vůkol prostopášnost, klam a lež,

hřích v pýše chodil, vesel prázdnil číše –

a časem otroky hnal v bojů řež...

A přišly dnové soudu, hrůzy tíže,

s hordami svými přitrh’ Mohamed –

v zem klesl s chrámu jasný symbol kříže

a po věky se z prachu nepozved’.

S východní slávou, pohádkovým leskem

teď Stambul hrdě tady vznesl líc –

a místo kříže, jenž se sřítil s třeskem,

na božím chrámě vzplanul půlměsíc.

A hrůza odtud vyjížděla v dálku,

vnikala v život hradů, chat a cel,

přes Balkán, za Dunaj až nesla válku –

a za Evropu Slovan krvácel...

A v posled míra hrůzy naplněna,

vstal, jenž byl bídnou rájou věků pět,

na Stambul pyšný táhne – jaká změna! –

a nikdo v prach ho nestrhne již zpět.

Sen vyplní se cara Simeona

po věcích bídy, otroctví a ztrát –

kde poražený Stambul v prachu skoná,

tam v nové záři vstane Cařihrad.

A na chrámě tvé Moudrosti, ó Pane,

až s díkem Slovan vítěz vkročí veň,

ať na vše časy nový symbol vstane:

planoucí, velká, jasná pochodeň!...