CARMEN SYLVA.

Moc, sláva, lesk, jenž svítí na koruně,

ti nestačily. Ne zřít v prachu čela,

ty ve větší jsi říši vládnout chtěla,

na srdci živém usednouti trůně.

A s Písní v doubrav ztratila se’s lůně,

kde bájí svět se otevřel ti zcela,

a v lidských srdcí jezera jsi stmělá

zář poesie nesla, rovna luně.

Ti, kteří klesli kdys tvou před Velebou,

pak v exil smutný poslali tě v dáli,

leč věrná Píseň odešla tam s tebou.

Čas kácí stolce, říše v niveč hroutí,

jek vichřice se chechtá Learu, králi –

leč trůnem, na němž ty pláš, nemůž’ hnouti.