Čárná lilie.

Hoj! jaké to kvítko

na zapáčích zkvétá,

že se jím jasnota

po holech rozlétá?

Oj, povím vám, povím:

pod bukem se kryje

v zeleňoučké trávě

bělostná lilie.

Nebyla lilie,

šumná dívka byla,

v chudobné kolibě

mamonka ji kryla.

Eja, dítě záhy

panenkou se stalo,

a to bílé čelo

jen se ligotalo!

A jak lítávala!

jako zlatá lenka –

a zlaté zpěvánky

jí zas z hrdélenka.

Její sivá očka

ohněm se jásala,

její hladká líčka

růžemi zkvítala.

Vlásků přebohatosť

nockou se zbarvila,

malá ústka jak by

z červánečků pila.

A přišli Turčíni;

chytli kolem pásu,

v sedlo na parypu

dali živou krásu.

Prchali, letěli,

jak ta káň divoká,

nedbali slziček

jásavého oka.

A mamka želela,

lomila rukama:

Ach bože, přebože!

čím zde budu sama?

Budu, já ubohá,

jak u vod vrbice,

když pro samé stáří

nezapučí více.

A budu nešťastna

jak ta jabloň planá,

plnička trpkosti

z večera do rána.

A budu já, budu

jak krčina šerá

bez větví a vláhy

z rána do večera.

Už mi ji odvezli

nepřátelé lití;

ach bože, kéž můžem

dítě dopáčiti!

A že nemůžeme,

pomoz mi ty, nebe,

však je dcerkou tvojí,

čelo má od tebe!

Pomozte, hvězdičky,

než se prs rozskočí:

sestřičkou vám ona

podle sivých očí!

Pomozte, pivoně,

na blízku i v dáli,

družičkou vám, na rtech

jste jí vykvétaly.

Pomoz ty, růžičko

jemně purpurová,

vždyť tvé milé barvy

v jemném líčku chová!

Pomoz, černá noci,

máš ty síly dosti;

vždyť jsi ji dařila

vlásků bohatostí!

Pomoziž, červánku,

bratrem jsi ji býval,

zlatým ji pohárem

ústka napájíval!

Pomoz, ty má lenko,

světlonoška malá,

ty s ní, ona s tebou

v jaře lítávala!

Nebo ty mi pomoz,

zlatý ptáčku venku,

mělť jsi hnízdo v jejím

zpěvném srdélenku!

Pomoz ty, lilie,

vyvolenko její,

vysvoboď od Turků,

co jí unášejí!“

Letěli Turčíni

jako ti krkavci,

jako vlnobitím

unášení plavci.

Ulétali dolů,

kde se Dunaj míhá,

kde se bílý hrádek

z černé skály zdvíhá.

„Nespěšte, neleťte,

Turci, s takou pílí,

povolte, poshovte,

oddechnouti chvíli.

Nechte zpočinouti

v té zelené trávce...

bědno mému čelu,

bědno mojí hlávce!

Nechte zpočinouti

v stínu toho buku,

než srdečko zhyne

od žalu a tluku.

Nechte uvinouti

dva maličké věnce,

jeden Janíčkovi,

druhý mamolence.“

Než první uvila,

v slzách se ulila,

než druhý uvila,

už živa nebyla.

Zahřešili Turci,

pod bukem nechali,

jak ti vlci šeří

k domovu spěchali.

Noc však černotemná

za nimi již lítá,

cestu jim nadchází,

koňům uzdu chytá:

„Počkejte, počkejte,

ne v takovém chvatu,

počkejte chvílečku

na svoji odplatu!

Nebe rozhněvané

na srdce vám sáhlo,

a já budu spláceť,

čím mi děvče spráhlo.

Tím, co s sebou vedu,

krev z očí zakypí,

vlci již se těší

na vaše parypy.

Káňata se těší

na ta srdce vaše,

počkejte, Turčíni,

ne pořád tak plaše!“

Sletla s toho nebe

k Turkům živá střela:

„Hoj, já bych si ráda

s vámi popojela!“

A vyšlehlo rázem

z pozahory zoře:

„Vypíchnu vám oči

za dívčino hoře!“

Blízko na hranicích

zvěsť slyšeti novou:

zabiti jsou Turci

střelou Paromovou

Dvé sveřepných Turků

střele v oběť lehlo

a ranné sluníčko

oči jim vyžehlo.

A ti noční vlci

uhlodali těla,

co za živa domů

bez kořisti jela.

Ale tam pod bouček

ta spanilá zora

na líčko dívčiny

zavítala s hora.

Ve zlatém obláčku

s dušicí odlétla

a z ňáder dívčiny

lilie vykvetla.

A z každého oka

vzletla zlatá lenka

a zpěvnými ptáčky

vzkázky z hrdelénka.

A když jaro přijde,

v čas lilie zkvétá,

že se tím jasnota

po holech rozlétá.