ČARNÁ PĚLKA.

Divná píseň jala duši,

toužil jsem ji vyslechnout;

poslouchal jsem, stál jsem, váhal,

nemoh’ jsem se s místa hnout,

k varováním jejím hluch

stále vznášel se můj duch.

Dospěl pělky jsem, leč zraku

nezjevil se její zjev,

bouřil mozek v těžké hlavě,

bouřil v srdci bujnou krev.

Zde zůstanu, bud jak buď

a má s písní zněla hruď.

Zvučela tím zpěvem jata,

zvučí, posud zvučí tak,

rozbolena jsou má ňadra

a můj stále vlhne zrak.

Zpívám, zpívám, jenom žal,

slábne pělka – já jdu dál.

Stojím děsnou nad propastí,

do propasti mám jen krok,

čarnou pělku nenacházím,

musím za ní dát se v skok –

v propast za ní, na věčnost

její sluha, její host!