Čarné políbení.

Mladá střemcha v nivy lůně

vychloubá se světu,

že má hlavu plnu vůně,

plnu bílých květů.

Střemcho, pýcha tvá je smělá!

V jara teplém chvění

také mně se hlava bělá,

ale květ to není.

Co dřív kvetlo, opadalo,

posud není dosti –

za to nebe hlavě dalo

stříbro zkušenosti.

Roste stříbro v času běhu,

ustane už stěží,

blížencem jest bílých sněhů,

na horách jež leží.

Však když slunce zlatá ústa

hor těch hlavy nítí,

z omšených jim ňader vzrůstá

usměvavé kvítí.