CARNUNTUM.

Ještě dnes tu přístav, v němž se Dunaje proudy

ztišují a pod sluncem palčivým líně si hoví,

ještě dnes tu amfiteatr, kde svátečních za dnů

vojáci přihlíželi ku hře potulných herců.

Ještě dnes tu lázní stopy, z ležení hradeb

obrovská zbylá brána k nebi truchlivě trčí.

V museum sneseny tu památky vyrvané zemi:

zbraně, skvosty, penízky, věci kostěné, hřeby,

pitvorné sošky bohů, busty imperatorů,

jak je zábavou v prázdni tvořili vojáci tehdy,

cihly též, na něž legie číslo vrývala svoje.

Patnáctku v některých čet jsem, legie patnácté známku.

Patnáctá legie... Sem ji od černých kouřících trosek

Jerusalema, na Dunaj poslal vítězný Titus...

Náhrobek z pískovce našel jsem tu s nápisem stručným,

posmrtný dar soudruha, známka přátelství za hrob:

– Josephus leží tuto, Žid byl, vzdálen své vlasti,

mlád zemřel v zemi cizí. – Nic víc. Života dohra...

S legií patnáctou jistě sem od černých kouřících trosek

mladý ten Hebrej přišel... byl snad zajatcem tichým?...

Spálený chrám a město rozvrácené nes v duši,

a než nad svým národem, nad svým bohem víc zoufal,

a zde v táboře zemřel. Pod nebem chladným a cizím

přišla smrt dobrotivá. Soudruh pak vstavil mu kámen

se jménem a osudem, jak je čtu tady pohnut. –

Kolika věků třeba, aby smrt srovnala všecko?

Vítěze, přemožené, Řím i Judeu dávnou?

Patnáctou legii i jatce jejího, Žida?

Ticho tu... Po starých kamenech lesknou se hedvábné mechy,

květiny hýří v trávě, za svou jdou mravenci prací,

skřivan se pouští s výšky jako hozený kámen. –

Že byl kdys Jerusalem? Že byla nějaká Roma?...