ČARODĚJKA.

Potkal jsem ji v šumu lidí

na náměstí z večera,

její oči pod kloboučkem

zahořely do šera.

V dlouhých řasách rozžhaveny

nebyly to oči ženy.

Mhouřila je. Drobné jiskry

kmitaly se ze dna jich,

a tam někde v temném koutku

hoří, hoří sladký hřích.

Fosforečným ohněm plály –

bludičky tak svítí z dáli.

Usmála se – lhavý úsměv

jako motýl přeletí,

jenom drobné ostré zoubky

svitly při tom perletí.

Myší zoubky! Hryzat znaly,

mnohé srdce ohlodaly.

Lehounkým se vznáší krokem,

pyšná jako královna,

a kolem ní všady vane

jakás vůně čarovná.

Ó, v té vůni kouzlo její,

chřípě mužů jen se chvějí.

Ssaje vůni opojivou

opatrně vážný kmet,

neušetří, svůdná, ani

kvintánových šestnáct let.

Kráska jak by nevěděla,

jen se vznáší hrdá, skvělá.

Dech zatají mladý kaplan,

žlutá tvář mu oživne,

i ten dělník z práce jdoucí

čichne – sprosťák! – odplivne.

Ona jde a ve své kráse

vždy vítězná usmívá se.

Konečně se domů vrací,

pod vlečkou se zvedá prach.

Doma čeká manžel na ni,

vaří, kutí starý brach.

Večeře už kouří v míse,

paní zatím odstrojí se,

zoubky skládá, vlasy skládá,

v kout odhodí suknice,

ze svůdné je čarodějky

stará čarodějnice.

Se šatem, jejž odložila,

zmizela i vůně milá.

Manžel čichá, čichá, čichá,

šeptá v bázni – hrůzou bled:

„Jakás takás čertovina!“

Ale sotva hlavu zved’,

ohlávku naň hodí žena,

v týl mu skočí, marně stená,

křikne naň a bičem šlehne –

rázem v kozla proměněn,

manžel tryskem v šero noci

komínem s ní letí ven. –

Zřel jsem ji, jak tmou se řítí,

za ní jiskry v letu svítí.

A já hrůzou křižoval se:

„Hle, jak zmučí člověka!

Vem si příklad! Obdivuj se

ženským hezky z daleka!

Z blízka bys jen viděl skvrny

na liliích, v růžích trny!

A když vidíš po ulici

pyšnou krásku kolem jít,

kol ní cítíš vůni sladkou –

jen se nedej omámit!

Což? Snad doma páchne jinou

jakous takous čertovinou!“