ČARODĚJNICE.

Z kosmatých lesů ježí se hřbet skal křivolaký.

Nad nimi nízko, široko, kam až sáhnou zraky,

hrnou se chvatně, vraštějí naduřelé mraky.

Dědinou děvčata, hoši

shánějí, kutí potají;

s košťaty starými, s koši

za humna spěchají.

Podoby mraků třepí se, hustnou v rušné tvary.

Kozli a kanci, ještěrky rostou z mlžné páry;

kocouři, ježci rojí se s netopýry v čáry.

V ohonů, křídel, krků a nohou spleť a smyk

jako by ráznou otěží v zmatek povel vnik' –

v sedle, hoj, babic, děv a žen – čarodějnic šik!

Po cestách, po mezích všudy

nade vsí v šeru hlučný shon;

s oklestky vlekou tam sudy,

sotva zmlk' v kapli zvon.

Sopečný poplach, splašený, rvavý trysk a cval

přes bahna, strže, chrastiny, slapy, hráze skal,

jak by se kraj kol šíleně střásal, rozchechtal!

V příšerný pohon řezavý vichr bije, fičí –

hahoj! to mrštné jezdkyně v dráhu závodničí

nutkají řízně komoně karabáči, biči.

Kmitají vzduchem suknice, roušky, ňadra, vlas,

vidlice, hřebla, pometla, pruty zas a zas.

Neživo – živo, v pekelnou zápřež strh' vše ďas!

Na kopcích shluky se tísní,

do hranic kladou smolný vích;

v zaplání jejich se s písní

proniká křik a smích.

Závratná jízda harcuje k strmým vřesiskám,

z jejichžto planin vrší se širý, spustlý chrám.

Uprostřed trůn a na něm se vrtí – ďábel sám.

Ke stupňům trůnu havěť se vrhá v prudké změti.

Smíšeny prosby, přísahy, přání, hrozby, kletí:

– „V štěstí chci hýřit, tvoje jsem, nesmím zakrněti!“

– „Všecko si vezmi, na jeden rok jen vrať mi mládí!“

– „Zlato my chcem, nechť koleje jeho v propast pádí!“

– „Spásy se zřeknem za vnadu stálou, vábnou, hadí!“

– „Žádej, co chceš, jen škůdce nám vydej v pomsty rej!“

– „Duši ti dám, zas v žhavou mně náruč uveď jej!“

– „Bezuzdnou volnost! Bezedný nám zdroj síly vlej!“ – –

Z hranic mláď košťata nítí,

zamává v kruhy, mrští v let.

V temnu se chvosty jich třpytí,

jiskry se sypou zpět.

Ďábel vše slyší; mračí se, prská, šklebí zas:

„„Dřív než co splním, zásluhy znát chci každé z vás.““ –

– „Muže já šálím, nevinnost svádím všechen čas!“

– „Ve statky pracně nabyté lidem oheň kladu.“

– „Manželky cudné zavádím chutě v chlipnou zradu.“

– „Co se jen dá – klid rodin, čest, jmění – všecko kradu.“

– „Pomluva, záští vítanou jsou mně v světě zbraní.“

– „Neduhy vnášet v příbytky, chlévy jsem vždy ranní.“

– „Sloužím jen hříchu věrně a bytně do skonání.“

– „Povrhla jsem svým dítětem v bahno neštkajíc!“

– „Zlehčuji víru, klaním se lži, mně svato nic.“

– „Muže již tři jsem zhubila; mám jich trávit víc?“ – –

Výstřely ozvou se z dáli,

prskavky nocí zasrší.

Na rahnách sudy se pálí;

v plamenech návrší.

Ďábel hned tleská, za břich se chytá, chroptí hned:

„„Družino švarná, pro všechny mám zde med i jed.

Nyní však v hody, závody vášní hybně v před!““

Mávnutím žezla balvany, sluje, zdi se tříští;

čertic a čertů zavíří z nich jak v mraveništi.

V námluvy, tance ohlušná hudba s kruchty piští.

V chumli se míhá kopyto, pata, podešev.

Z vířících těl jen prýští a kypí pot a krev.

V zhýralé zpěvy mísí se drsný skřek a řev.

Doutnají poslední duhy,

pahýly chvošťat v popeli,

v němž se jen řeřavé pruhy

chvílemi tetelí.

Ďábel teď s trůnu pokyny dává vpřed i vzad –

šotků a zmetků k službám zde trpasličí řad.

V pitvorných sklepích, kuchyních požitků všech sklad.

Ďábel jak v panské velebě drápy líbat dá si;

znova a znova nabádá v libánky a kvasy,

než se zas vřeskem kohoutím jitro mladé zhlásí.

Prořidnou zjařené davy,

jásot i vzruch se rozptýlí...

Ves i luh v klín se zas tmavý

noci již stulily.

Žezlem trh' ďábel, oněmí hudba. V hold a dík

knížeti temnot závěrný rozjikne se ryk.

Ďábel i chrám, trůn, nestvůrný shluk se tratí v mžik!