ČARODĚJŮV SLUHA

Co v jizbě své, uprostřed koster a knih,

co kutí ten kouzelník starý,

jaké tam v kruhu z muřích noh

provádí půlnoční čáry? –

Jakou to, v záři sedmi svěc,

potají divnou hněte věc

z posvátné hřbitovní hlíny?

To postava lidská, to lidská je tvář,

již z prsti tu čaroděj lepí,

to hliněný muž je, jak živý by byl,

však něm je, hluch je a slepý!

V tom sirnatým bleskem vzplá magický kruh

a mrtvou, hle, hmotou chví života ruch,

a v lidského mění se tvora!

A čaroděj kyne a zvedá se muž,

a ztrnule zří kol, jak zmámen,

a dýše a v moci má nohu i paž,

jen ústa jsou mrtva, jak kámen.

A kráčí již, sklání se, tuhne co kov,

jak mocným jen kouzlem tajemných slov

mistr a pán jemu káže.

Tak čaroděj věrného sluhu má v něm,

jenž slouží mu v noci i ve dne,

je vědra tíž v paži mu skořápkou

a centnýř, jak oblázek zvedne.

V žár dmychá, kout každý smýčí i prah,

že nikde tu pavuč a nikde tu prach,

jak k ruce by šotků měl roje.

Něm koná své práce a cizí mu svět

a lidé v něm pouhými stíny –

Jen sličnou-li mistrovu dcerku zří,

jak život by vzňal se v něm jiný.

Tu v sklenném mu oku vzplá ohnivý svit,

a dmoucí hruď nemůže utišit,

jak lidské by hřmělo tam srdce.

Jí poblíž je vždycky a vyplní v mžik,

co v jasném jen vyčte jí oku –

květ nejkrasší v sadě jí strhne i plod

a strážcem je v každém jí kroku.

Než, pannu jen děsí němý ten muž,

a prchá před ním, kde jen můž',

a v jizbě se zavírá svojí.

Kdys v půlnoci temné, kdy všechen dům spí,

a mistr kdes prodlévá v dáli,

němý se sluha přikrádá tich,

kde dívčí se jizba v tmu halí.

Zří v okno a rozkoš ho opíjí –

Na lůžku, jak v sněhu lilijí,

sní panna v měsíčném svitu – –

Tu touha divá, jak třtinou bouř,

podivným zazmítá tvorem,

i skokem je v jizbě a pannu jak květ

uchvátí paží svých svorem.

Marně se brání, prosí, lká –

Netvora náruč kovová

nevydá spanilou kořist.

A z domu ji nese, i rotí se lid,

a marně stráž cestu mu příčí,

on železnou paží v ráz rozmetá dav,

jak obr roj trpasličí.

A jak vod divé peřeje

vyvrátí brány veřeje

a v černý močál se žene –

V té vrací se mistr a s hrůzou zří zlo

a tajné hned svolává síly –

Tu tvor divý pouští kořist svou

a pouhou je troskou v té chvíli.

A co stařec k hrudi dceř tiskne si blah,

ranní, hle, vítr proklatcův prach

roznáší do všech stran světa.