Čarovný západ.

Vidím Tě, dítě, v červáncích

jak’s líbezně se smála;

zvuk písně bloudil na rtech Tvých,

Ty na lávce jsi stála,

jež pod nožkou Ti pjala se

nad bouřné strže vlny,

a v snivém zřela’s úžase

v dál, v západ růží plný,

kde rozžhavený slunce zjev

se zvolna v lesy hroužil. –

Tvá líce plála, květ a krev –

kam, dítě, zrak tvůj toužil?

Dech větru, s květem uvadlým

jak v černém hrál Ti vlase,

jak za tím sluncem zapadlým

tam’s v dálku dívala se –

ves nářek mého srdce stich’,

neb chvíle té ze zraků Tvých

mi nové vstalo zase!