Čarozraká.

Každý večer chodím po nábřeží

vzpomínám si, jak to nebezpečno,

v milém blízku Vaší krásy svěží –

do očí Vám zadívat se, slečno!

Oh, ty oči!... Denně myslím na ně,

denně hladem cit můj po nich stůně,

celou duši utopil já maně

v černém lesku čarovné jich tůně.

Když je spatřím – s úsměvem a v jase

v dumách mých se radosť zaskví zase

jak žeh slunce v zasmušilém hvozdě!

Tonu v slastech... ale přitom cítím,

jak se stále hlouběj někam řítím –

odkud zpět je vyváznout už pozdě!