ČARŠIJE

AŽ bude po pobožnosti

a muži s čistýma nohama a s čistým srdcem

vrátí se z mešity k stánkům,

všechno, co život potřebuje,

očištěné a posvěcené,

nalezneš na dlani noci.

I radost prvního člověka najdeš

a v tisíci světel a v hluku práce

všechny věci si zamiluješ.

Po celou noc se kuje a tepe,

také zpívá a filosofuje,

vidíš kotláře, vidíš mědikovce?,

chceš mosazný, ručně zrobený tác,

na němž bys podal příteli číš černé kávy

a milé – své červené srdce?

Stojíš a víříš, celý rozpálený

prostou, nádhernou věcí,

a srdce tvé po všem vztahuje ruce,

aby do dlaní vzalo, s láskou pohladilo

a zas položilo:

opánky, brašnu, kosu, zeleninu,

brambory, dudy, hrách, svatební závoj,

sučuky, mouku, mošt, turecké pantalony,

hřebíky, hodinky, lanoví, mlýnek a chleba,

tabák, řemení, žernov, bambitku, sklenici, hřeben,

ohromné náušnice, květiny, nůž, pás, turban,

koberce, turecký med, račí oko,

svíčky, krb, jehlu, nádobí, přízi, zvonec,

čibuk, svatební lože i brýle mámení,

barevná roucha a barevné ovoce,

kolébku, rubáš, sen, – – všechno tu na dlani máš,

všechno ti zpívá a vypráví,

ale ženu, ale ženu hledej pod hustým závojem,

tu, která ti osudem určena, vyzývej, bojuj, dobij,

žena a život zraje rychle,

a za oběma zavře se zítra harém,

z něhož už není vysvobození...