ČÁRY.

Zatokal tetřev na Brdech,

k močálům vrací se sluka,

zbělaly květem zahrady,

zelení omládla luka:

kam se teď zima poděla,

kam její zloba a muka?

V dešti a slunci dubnovém

skála i poupě se puká,

na kraji háje celý den

žežulka toužebně kuká:

půjdu tam za ní, musím jít,

jaro mi na srdce ťuká!

Kdybych i nechtěl – musím tam,

neznámá vede mne ruka,

pod jejím slastným dotykem

na křídlech vazba mi puká,

zpívá mi v srdci zlatý pták,

pryč je má zima i muka...

Hřeje mne jaro slunkem svým

jako ta zelená luka,

a já vím dobře, kdo to jest,

kdo mi to na srdce ťuká,

už jsem ho lapil, už ho mám:

milenko, je to tvá ruka!