ČAS.

Ó Ty, jenž's viděl tajné vraždy bouří

a nezachvěl se's v katastrofách raç,

jenž duším byl jsi požárem a peklem

a mukám jejich smál se zas a zas, –

kdy cestám lidstva smrákavým a smutným

zem Světla novou za cíl otevřeš,

kdy poznáme, že nesnili jsme marně,

a nevěřili v osudnou jen lež?

Jsou touhy naše čekáním už bílé,

a radosti dny jdou už na západ,

kdo věřil dosud, – rozbíjí si hlavu,

a kdo bděl dlouho, zoufale jde spat –

Kdo pravdu hledal, nevěstkou a vínem

dnes po mansardách ubíjí svůj žal – – –

Což marnou žízní umíráme v poušti,

a děti naše budou zoufat dál – – –?