Čas se mění.

Jak že dlouho budete

Slovači mé láti?

či jste hodni ve zlaté

stopě její státi?

kdy vám bude po chuti,

panáčkové, asi

Slávy pravnuk, zpěvu syn,

vnučka svaté krásy?

Jaj, nechť Slovač v mítrhách

a vy v zlatém koči,

věřte, že se napořád

svět a štěstí točí!

nechť vy ostruh při čižmách,

Slovač prsty pouze –

neškodí! i pro pány

živa ještě nouze.

Nechť vy kříže na prsou,

při dolmani třapce,

Slovač v huňce kryje cit,

čilý rozum v čapce;

kdo ji slyší – žehná on

sladkomluvou krásu,

vám však kletba chytla se

do havraních vlasů.

Věsí se vám na paty,

jako ťarha boží,

kdo bral život pokutou,

pokutou ho složí;

vámi v naší obloze

mrákavy zavisly,

Slovák po vás vykouří

brzo dobrou myslí.

Mějte si svou šablici,

Slovač hůlku drsnou,

hútky v hlavě vzrůstají,

hútky nezakrsnou;

zamění se chvíle tak,

co by plesnul bičem –

kdo na Slovač se šablou,

v toho ona rýčem. –