ČAS.

Přítomen všady a ukryt v daleku

nad nebem, mořem a zemí

od věků do věků

všemocně, nehnutě, němě,

přísně a temně

vládnu já, veliký čas.

Nad bohy všemi,

velkými, chmurnými stíny,

jež v úžasné, závratné tuše

daleké nekonečnosti

viděla člověka zlekaná duše;

jež zrodila potřeba vroucí vděčnosti

za úsměv jitra a slunce, za pocel lásky a radosti,

jež zrodilo tajemné tušení viny,

života úžas a strach.

Nad bohy všemi, mírnými, dobrými obry z hrozné pohádky,

kterou si lidstvo za dnů své mladosti

spřádalo v tmách.

Nad tisícem tisíců zářících světů,

vířících nad námi v šíleném letu,

krásných jak oči dítek v nevinných hrách.

Nad sluncem, nad touto zemí,

tajemným soustem, jež velký bůh z vesmírné pralátky

urval a uhněť a na výhni světové připravil nám,

ostrůvkem malým, který pln květů

po moři vzduchovém pluje jako ztracený prám.

Nad všemi tvory

s jich bolem a radostmi, hněvy a vzdory.

Nad larvou úzkostně ukrytou ve vlhké prsti.

Nad orlem s odvážně rozepiatými perutěmi.

Nad malou muškou zavřenou do dětské hrsti.

Nade lvem, hlídačem pouště se zlatou srstí.

Nad lidmi všemi.

Nad jejich opuštěnými lomy,

kde proklatci bolestí němí

po léta o hladu leží.

Nad svatebními ozářenými domy,

když v polotmě jejich tělo nevěsty úbělem zazáří

jak mystický, bílý květ na tmavém polštáři.

Nad továrnami a nad hutěmi,

kde dělníci s nahou, kosmatou plecí

jak červení ďábli běhají u žhavých pecí.

Nad katedrálami s odvážnou věží.

Nad hrady knížat a hrabat, králů a kněží,

již zvětšují slávu mou, význam a klam.

Nad tím nade vším od věků do věků

všemocně, nehnutě, němě,

přísně a temně

vládnu já, svémocný vladař,

tajemný sadař,

jenž lhostejně zasívá životodárné sémě

lidí a zvířat a květů,

země a slunce a světů.

Já nelítostný, odvěký vrah,

jenž k smrti vše určí

po krátkém životu zas.

Já všemocný, slavný duch tvůrčí

velkých snů, ideí, radostných tuch,

a vynašeč mrtvol, jež přes rodný práh

do bezdna vesmíru přehodím v ráz.

Já nejstarší, největší, nejvyšší bůh,

mlčící, všemocný, odvěký Čas.