ČAS

Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely,

chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení, pro slávu tvou,

ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly,

na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíseny jsou:

souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy,

před zraky živých se míhají změněným rythmem a hrou.

V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána,

slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín:

jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána,

na nových loukách thymián voní, pelyněk, rákos a kmín,

a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění,

nejopojnější z opojných vín.

Ale my čekáme oddaně, jako jsme čekali jednou:

Tisíce zemí vidíme stoupat z koupele ohnivých par,

slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou,

z vášnivých, bolestných srdcí jim bouří světelné krve omamný var –

zemdleni věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod,

na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilije věčných tvých jar.

Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu,

v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých,

nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů,

jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených!

A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě,

posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích...

Uhasla země, vysvobozená... V hrůze své nesmrtelnosti,

z mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud:

v černé oblouky mostů rozpjatých nekonečností

vždy nádhernější světy, se signály barevných ohňů, vidíme plout:

ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy,

a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud.

Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekáme stále, teskní a tiší,

na sladké usmání smíření tvého, skončení dní,

zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší,

zlomení mystické vazby, odpuštění,

a naše slzy, déšť věčný, do srdcí živoucích kanou,

v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.