ČAS

Ticho stalo se. Neb vítr-čas

na hřebeni zastavil se hor.

Rozhlédl se. Vydech. Vzlét. A zas

bzučí vzduch a šumně hučí bor.

Neznavená, strašná peruti,

jež mnou prochvíváš a neseš mne,

také ty znáš bílé nehnutí,

hrůzu chvíle, závrať poledne?

Úzkost máš, tvůj zvichřený že let,

z dálek nedohledných rozpoután,

máváním tvých křídel bude zpět

povětřím, jež proletěl už, hnán?

Tajíš dech, že úděs na tě pad

z té, do níž se řítíš, prázdnoty?

Chaos, jenž ti otcem byl, tě zmát,

čase, neviděný ptáku ty?

Živé unášíš nás v pařátech,

rozbíjíš nás na úbočích skal;

v plášti mlh my, duše mrtvých všech,

s tebou budem buráceti v dál.

Ve své moci oheň, vodu, zem,

v předu prázdno, mlhy za sebou,

mrazivým se řítíš vesmírem,

svojí vlastní zmrazen velebou.

Než se s dechem slije vteřina,

zastavil ses. Ne však pro oddech.

Lákalo tě, sílo jediná,

z vlastní vůle zarazit svůj běh,

střemhlav kamsi uvrhnout se v sráz,

vymrštit se z jícnu propastí

a svým letem mlhy, svět i nás,

vše, co přítěží je, setřásti,

brázdit bezdno bez moře a hvězd,

temnem proniknout a k temnotám

světaprázdným prostorem se nést,

dravec vichr, olbřímí a sám.