Čas.

Čas už volá, my jej neslyšíme –

hleďte, sluncem žáří jeho skráně,

naše blaho, o němž toužně sníme,

podává nám mocnou rukou Páně –

podává je, hle, vždyť jako příval

jeho člun nás donésti chce dále,

dál a výš, kde otcům palmou kýval,

když v svém středu měli svého krále.

Marná snaha, času letu bránit,

po dobru on dál a dále spěchá,

samorodý bůh on, zná se chránit,

bránícím mu jenom spoustu nechá.

Blbý troup jen božství jeho spílal;

času, který bratry pojí úže,

ještě pranikdo hrob nevystílal,

on jen sám se křtít a pohřbít může.

Ať si mečem ohnivým mu brání

svatý účel neznající láje,

on svou hlavu nikdy neuklání,

jeho prapor povždy právem vlaje;

a když v tichu ukrývá se dusném –

olbřim ten, – tu v oruží se šatí,

za otravy v léku dané hnusném

u vítězství svatou pomstou platí! –