Čas.

Ty dáváš všemu vznik a všemu smrť;

nad moře burnější, nad moře volnější,

ty neznáš břehů, neznáš pout.

Ty všemu kraluješ a všechno obsáháš,

sám nikým, ničím nejsa obsáhnut.

Hvězd trvání a sláva lidská

a ropot moře, srdce lkání,

vše pomine a všechno zajde,

leč ty, ty půjdeš dál a bez ustání...

O sílo neznámá a nezdolná,

před tebou skláním čelo svoje v nízký prach;

jsem plavec jen, tys mořem mým,

ty neseš mne a já se dávám tebou nést, –

kam spěju já, kam spěješ ty?... Kdo ví?...

ni já, ni ty: jsme oba věčnosť;

neb nic tu v pravdě neumírá

a nic se nerodí! – My byli –

my budem; život, smrť – je obé věčnost širá!

O čase valný, sílo bezměrná,

jenž pouště širé měníš v burný oceán

a oceán zas v širou poušť

a města buduješ a města boříš v prach,

val dál se, val se bouří ropotnou!

A slunce, hvězd až říše zmizí,

a v lidském nitru ztichne lkání:

ty jenom budeš, čase bezmezný,

tím pustým světem dál se valit bez ustání...