ČASNĚ Z JARA

Už míza naplňuje stonky,

už přišly modré anemonky,

a na mezích se posadily

drobounké žluté potentilly.

Stařenka pod boží si muka

zasedla, její svadlá ruka

fijalku, letos první, drží,

již pod panskou dnes našla strží.

A vnoučata si sedla stranou,

majíce knížku malovanou,

v ní hledají ty ptáčky, včely,

co přijdou, prý, až po neděli.

Zavýsknul někdo v hloubi lesa

a větřík ozvuk dále nesa

dech’ do studánky v tichém houští

a na pavouka, jenž se spouští.

A zase ticho po vůkolí.

Sem tam přelétne ptáče poli,

sem tam si moucha pozabzučí.

A přece všecko vůkol pučí.

A přec se květy všude strojí

jaks tajně jako pod závoji –

vše tiché, jako píseň třtiny,

vše jemné jako pavučiny,

jak první kadidlová vůně

se rodí v obětnice lůně,

když oběť zapaluje čile

mladinká kněžka v říze bílé.