Časně z rána.

Časně z rána, ach tak časně,

že i stromy ještě spaly,

hleděla jsem na tu cestu,

jak se tratí v dáli, v dáli!

Stráň – ta byla celá zlatá,

rosa na ní – drahokamy,

ach, tak chladně, vonno, vlhko

bylo v sadě pod hruškami.

Nahoře ty lesy tmavé

byly ještě v bílém floru,

tady hlásek, tady hlásek –

ozýval se v tichém choru.

Jemná ptačí overtura

sladkým zněla – moderato,

plno paus, jak v oči spící

nebeské by padlo zlato.

Já v té trávě porosené

stála v milém vytržení,

hleděla jsem k nebi v dálku,

že mu nikde – konce není.

A ta cesta hladká, bílá,

tak se k němu nějak točí,

kdybych šla tam, kde se tratí,

uzřela bych sivé oči.

Šla bych po té cestě bílé,

ale je tak časně z rána,

a když slunce výše stojí, –

je již cesta – ušlapána! –