Časová elegie.

Proč vřeš a biješ, moje krvi?...

To víno z minulého roku,

jež uzamčeno v klínu země

v dužinách okovaných sudů –

to bouří vždy a zakalí se

a bije v stěny věznic svojich,

když nahoře pod března teplem

na osluněném svahu vinic

vyhání réva mladé lístky

a drobné úponky své vzpíná

jak filigránské prsty, toužíc

se zachytit a povznést, vzhoupnout...

Proč vřeš a bouříš, moje krvi?

Nač touhy března, snaha k slunci,

nač zahořklý stesk nad vězením?

Kam chtěla bys nést svoji sílu?

Co děje se kde?... Kvetou bezy,

jichž vůně určena je blažit

nos šosáka, a užitečný

v zahradách salát, špargl bují,

psí víno krášlí ploty zahrad

rozšafných lidí... – tiše, krvi,

ty’s zmátla se. Kvas dále klidně

a budeš také za pár roků

solidním, čistým, rudým vínem,

a mnohý rozšafný muž jistě

rád uvidí tě na svém stole,

kde bude vonět bez, a v míse

kde trůnit salát, bledý špargl

kde líně bude ležet v másle –

nuž, víno moje, kvas mi tiše

pro blaho svojí budoucnosti!