ČASOVÁ THEMATA VII

Já přísloví znám, starý brus,

jenž mnohým Honzům oklamání skýtal:

„Nu, Matěj byl by dobrá hus,

mít on jen křídla, aby také lítal.“

Tu každý rač však znamenat,

že běhy opačnými jdou též směry.

Na tvorech husích je to znát,

jimž z jejich prostoty jde prospěch sterý,

zvlášť v Čechách, ale jinde též,

jak jenom pohnou pery.

Jest lovčí ptactvo ochablé,

ti orli, sokoli a jestřábové,

již k lovu smělému je mdlé,

byť s šíje rolničky mu zněly nové.

Vzácného ptactva mnoho tím

od hrubé husy zříme na smrt smýkat

a štípat prudkým kousnutím.

Čím je to, otázce té nedej vznikat;

hřích starý novou hanbu dá,

mudrce slýchám říkat.

Ctní sokolové – poutníci,

vy lovci duší, vy, jež lid ctí světský,

výš vzneste let svůj horlící,

než sokoli dravci! Výš a učte všecky!

Přec Mistr z říše nadzemské

zrohatil zobák do velké vám síly.

Což dosud nepoznali jste,

jak Pána pánů jste vy rozlítili?

Výš, stará péra odhoďte,

hus pojde v krátké chvíli.

Sokoli, borci, vizte jen,

vy lovci statní křesťanského rodu,

jak hejnem hus svět ohrožen!

Výš! Svrhněte je se chrámových schodů!

I housátko tu slýcháte,

jak tučným hrdlem svým jen posměch plaská.

Nuž, ptactvo čisté, pernaté!

Vzleť, orle, pomoz! Veliká je sázka!

Jen srdnatě v to hejno hus,

ať hřbet jim všechněm praská!

A tebe, Huse, nenávist

schvať všecka, kořisti ty Lucifera;

dá tobě nocleh on, buď jist,

až přijdeš k němu, z ciziny se bera.

Dá promrzlému žárů svých;

sám nebudeš tam na loži svém spáti:

dost druhů chudých, bohatých

tam najdeš, ti se budou k tobě znáti.

Předchůdce nezřekneš-li se,

pak zkusíš, co to platí.

Pták každý tady zrozený

svůj stav si zachovává, jak se sluší,

a víru svoji bez změny.

Jen hus dva rohy chce mít místo uší,

by jiné ptáčky rozmilé

nám utloukla; však sama jen se řítí

hlubokým letem z obce své

u věčný žár, chtíc křídly mocně bíti,

víc Písmo falšujíc, než kdy

se dálo v lidstva žití.

„Pták nejlepší, jejž znám, toť hus“ –

tak zdávna staří říkávali děcku;

to v Čechách pořádný již kus

své ceny ztratilo, ba, myslím, všecku.

Co v nejlepším tam pořádku

se skvívalo, šla světem o tom fama,

teď proti tomu ve zmatku

tam mistři píšou, až to zvrhlost sama.

Tak hus v té zemi zvrhla vše,

že teď je smutně známa.

Široká noha husy té

by scvrkla se, náš Tvůrce kdyby na ni

své hněvy svedl, vylité,

ach, na nás tu, a vrazil do ní zbraní,

jíž nás, nás bije jeho zlost

tou nabroušenou zbraní s hrozným hrotem

pro naši velkou nepravost,

již denně pácháme, s tak hříšným potem

se o marnosti pachtíce,

jak výsměch nad životem.

Křesťané dobří, pomněte

a zbožně s námi proste knížat kníže,

by milost vylil k zemi té,

ne hněv, jejž zříme zdaleka i blíže,

z Anglie, Francie a Vlach

a z Katalonie a z Čech v té době,

kde morem zmírají až strach,

mor kacířský už chovajíce v sobě.

Vstaň, Maria, pros dítě své!

Já, Volkenštejn, lkám k tobě.

Amen.

Jen srdnatě v to hejno hus,

ať hřbet jim všechněm praská!