ČASOVÁ.

V radosti, plesech, bouření a zpěvu

náš plyne stále život národní,

jsme při tom hrozni v spravedlivém hněvu,

však k rázným činům nikdy rozhodni.

My máme strašných hromů, blesků celý

– národní jmění – nekonečný sklad,

a dovedeme, vztekem rozechvělí,

drát telegrafní jimi přetrhat,

je v časopisů sloupce vrhnem’ prudce

a při pivu pak kdesi ve skrytu,

my čtouce je, si vítězně mnem’ ruce:

„Ó, potomci jsme zase Husitů!“

Jak děti bojácné my málo smělí,

vždy hrozit máme krásně ve zvyku,

při každé hádce svému nepříteli

těch velkých, mrtvých silou tatíků,

a vztek nás jímá, zříme-li, jak chví se

tak málo hrozbou naší přestrašen,

my citirujem’ zase v časopise

ty otce dávno mrtvé z hrobů ven –

však buďme rádi, že už oživené

víc nevstanou ty mocné postavy,

vždyť nejdřív na své plémě nezdařené

by zdvihli palcát krvavý!

„Národní“ barvy, papír, kroj a zpěvy –

my „národnosť“ už vtlučem’ do všeho, –

vše vlastenecký nátěr u nás jeví,

však vlasteneckým není ničeho,

vzdor básním, které vlastenectvím dýší,

jichž tucty vylétají každým dnem,

však nevěří v ně ni ti, již je píší,

ni my, když je tak bez zápalu čtem’;

národní v pravdě jest ta komedie,

již nadšeně zde známe všichni hrát;

vážně a svorně se zde souhra lije –

a cizina se neustává smát.

Jsme na to hrdi, že jsme z hrobů vstali,

kam před věky nás přísný osud sklál,

však sotva jsme své údy narovnali,

k propastem jiným bereme se dál

a zříce zpět, jak hrob ten zraku mizí,

my propukáme stále v jásot, zpěv,

píšeme verše, oblékáme řízy

a pěníme si pivem horkou krev –

však nikdo, nikdo není mezi náma,

jenž bystře, vážně k předu pozírá:

kde strašněji než bělohorská jáma

se bezedný hrob pro nás otvírá!

A potom? potom? Věky přejdou v kmitu,

a plémě jiné cizích jazyků

v zem vtrhne boucharonských Sybaritů

po neslavném jich trapném zániku,

my zahyneme v radosti a zpěvu

a přetrháme telegrafní drát,

protesty, hromy velikého hněvu

a deštěm žurnálových kanonád –

pak v museum, jež stavíme teď krásně,

se sláva naše snese celičká:

protesty, řeči, vlastenecké básně

a červená nade vším fánglička!...