Časové.

Brzkým kvapí nazpět časy letem

Do bezedné věků hlubiny;

Mizý, lehkým zhrdajíce světem,

V temnou říš a v šeré doliny:

Náš pak život, když um s vyražením

Divné jejich cesty sprovázy,

Sotva jedním porozkošiv zřením,

S ními v plném blesku zacházý.

Jako řeka, ana tokem skalným

Pořád žene vlnky ječícý,

V moře, z něhož vznikla, s hlukem valným

Řídí kroky spěšně bežícý:

Takť y časů původ mlhy husté

Kryjí nevystihlé věčnosti;

Zátok doly tamto tají pusté

Mdlému oku naší křehkosti.

Kam jsou, příteli, kam jasní dnové

Zaletěli prošlé radosti?

Kam se, medle, s tváří liliové

Poděly ty růže mladosti?

Kde jest oheň, jejžto malovala

Živá čilost vzhledu libého?

Kde jest sýla, která vynikala

Z kroku holečka vždy bystrého?

Vše to polkla propast nelítostné

Doby, ješto světu panuje!

Ta, ta krásy utěšené, stkvostné

Rozmanitých tvorů ničuje!

Sylný topol, k hvězdám vznášejícý

Přetlustá svá pyšně ramena,

Hrdý rek – a pejr, červ v zemi spícý –,

Rovně kříví před ní kolena.

Takliž všecko časů mocy coufat

Musý tvorstvo viditedlné?

Nemůželiž sobě člověk troufat

Sklíčit soky nesmrtedlné?

Zdaliž vždycky bude naříkati

Nad osudem tímto zůřivým?

Neustále hlasem teskným lkáti

Pod jhem krku velmi důtklivým?

Ha! již vidím stezku, níž jda budu

Oukladům se časů vysmívat!

Vidím stkvějícý se tamto boudu,

V které věčně mohu obývat!

Onna stezkou moudrosti a ctnosti,

Tato chrámem sluje zbožněných;

Oba sýdlem nesmrtedlnosti:

Kyž se stanu jedním z blažených!