ČASOVÉ VERŠE

Bože, máš to v milých Čechách

zvláštní, prapodivný lid,

raisoneurů, malkontentů

a z nich každý škarohlíd.

Básník, malíř, sochař, hudec,

pranikde jim nestačí,

nad každým jen krčí nosem –

pranic jim se neráčí.

Umělci jim v Čechách žijí

prapodivnou idylu,

každý v svůj svět zapředen jest

od kolébky v mohylu.

Pro současný život zdejší

a pro jeho velký tep

každý „cede„ vrčí stranou,

zcela hluchý jest a slep.

Brávo, páni malkontenti,

něco pravdy na tom jest,

v tomto našem žití v Čechách

bláta dost je – málo hvězd.

Ký div, umělec kdo pravý,

hledá sobě jiný proud,

o vaši by jinak hloupost

nejdřív musil zakopnout.

Nedivte se proto, páni,

že z nás chodí každý sám –

Nad vším pouze krčit nosem,

levný vstup je v slávy chrám!

Co zvete tepem současnosti, co charakterem žití?

Snad kolik plzenských moh Vašek anebo Franta píti?

Kde nabili si navzájem, když z hospody šli domů,

ký nový klep zněl v kavárnách, co po tom komu, komu?

Pak lze vám ovšem přes rameno se dívat na umělce,

vždyť žije se v té časovosti tak hravě – a tak mělce.

Nemáme prý karikatur,

i to není nové –

dají k nim dost pěkných statur

sami – kritikové!

Proto my jich neděláme,

že jich máme dosti,

hledni kol a samé známé

zříš k své veselosti!

Karikatury chtí svoje?

Posloužíš jim snadno,

skrz jich frází valné zdroje

zříš tak lehko na dno!