CASSIOVY RUSKÉ LISTY. (I.)

Vážená Anno Sergějevno,

Vy víte všechno, Vám je zjevno,

čím spasíte svůj ruský lid.

Váš chladný rozum, žhavý cit

mu spálil střechu nad hlavami...

Charašó! Jinak je to s námi:

náš lid je zcela jiný lid,

nemáte o něm ani zdání...

Náš první máj? Dík za optání.

Považte. Imposantní klid...

Vím, že se usmíváte zchytra:

co zmeškal dnes, dohoní zítra

(hořící troud už na krov letí)

vítězný proletariát.

Snad máte pravdu. Pravím: snad.

My jsme se těšili jak děti –

– člověk se zrovna přiznat stydí

všichni, až na pár Vašich lidí:

Nechytlo. – Ani tentokrát!

Ba, co víc. Jasná obloha

a pod ní dělník, buržoa

jediný úsměv, jeden cit...

Uvažte sama: Jiný lid.

Jiný lid, jiné zaujetí...

U vás, oj! ruská trojka letí

opilá krví, svobodou...

A u nás lehce davy jdou

radostným krokem jako děti...

Řeknu Vám, Anno Sergějevno,

co nám je zjevno: Naše temno

se samo sebou rozední

bez Vašich žhářských pochodní...

Přec naše srdce stejně tlukou

a stejně vroucně k Světlu lnem –

Váš lid vzal oheň holou rukou,

však můj jej vzal i s kahanem.

Má pravdu Váš, má můj? Kdo poví?

Jsme „ravesniki“ Kolcovovi:

„Já dumu zřím ti na čele

a beze slov a bez vyznání,

však v očích tvých tak jako v skle

stkví tvého Východu se plání...“

Mám cestu jinou. Proč i mně

je projít Vaším peklem hrůz?

Ó, rcete se svým králem Mús:

„Ty ně adin kipja dušoju,

goriš i gasněš v tišině,

prašu těbjá, buď drug so mnoju...“

Zdravstvujtě Vždy Váš Cassius.