CASSIOVY RUSKÉ LISTY. (II.)

Drug Vy moj milij Cassius,

napsal Jste: Vaše peklo hrůz;

nuž, z toho „pekla“, z toho „temna“

píše Vám ruská žena list.

Jen Ruska – můžete být jist,

nic víc, ne Anna Sergějevna,

jak bývala, jak znal ji svět

za oněch „ideových“ let.

Ó, tehdy – v srdci zápal čistý –

my kursistky jsme s gymnasisty

Lassala, Marxe a tak dále

v německém četly originále,

v budoucnost s vírou hlubokou

a vlastní city, vlastní sklony

přistřihly módní do šablony,

by hodný byly cizí chvály –

a v evropejské pantalony

s nadšením jsme svou duši cpaly,

tu ruskou duši širokou...

Rus pohřbila už carskou knutu,

dnes vládne tvrdě rudý vkus,

a ze Smolného institutu

špinavé ruce vedou Rus

a vraždí „pobloudilé“ syny...

F. zahynul na souchotiny

několik neděl po zatčení –

ve vazbě, kde – to nikdo neví...

A ostatních už také není –

Peťka a Míťa Šingarevi

(těch hochů želím nejvíce)

šli na smrt v zanícení stejném:

dali se zabít na Litějném

v jakési hloupé panice.

Jen hlupák P. se potkal s zdarem,

nu, víte, kancelářské jho:

lidovým stal se komisarem

protekcí Lunačarského;

teď před podlcem vše se chví

jako za samoděržaví...

A mužík pije jako píval...

Nu, zvíře, když se opije;

– dříve se tupě na svět díval,

dnes trochu osvícený je –

Však strašný je i s této stránky:

přečtli mu Gorlovovy články

a hraje si teď na „jedince“.

– „Bij, buržuje, bij Kaledince!“

tak křičí – nu, a zabije...

Zabil si cara v daleku

a boha zas má vysoko –

tož vraždí – oko za oko –

oh, strašno, strašno člověku!

Tak sedím, dumám, ubohá,

a náhle cos mne sladce vzruší,

jako by v ohni vzplanul duch...

A tu mi přijde – jen tak, víte,

(Cassie, to se podivíte)

přijde mi: Mysli na Boha.

Tak. Náhle napadne mi: Bůh.

A ptám se: Duše? Má Rus duši?

A myšlenky jak dále jdou,

jako bych hleděla v dálku mhou –

a vidím, vidím divnou věc:

rudý květ vidím pláti žhavě –

pohlédnu: kalich na rukávě;

pohlédnu vzhůru do tváře:

přede mnou čacký moloděc...

Chápete, vzpomínám si právě

na vaše hochy v Samaře...

Přede mnou leží vaše zem

tak vážná a tak usměvavá,

jak četla jsem: „po Duchu vdova“.

A její štěstí mladá sláva

probouzí lítost v srdci mém...

Dnes chápu podivná ta slova,

tak česky silná – rusky jemná:

Duch. – Země. – Zem – po Duchu vdova...

To je váš Bůh. Jste šťastný lid.

Víte, proč zemřít, proč vám žít...

Bůh s vámi! Anna Sergějevna.