CASSIOVY RUSKÉ LISTY. (III.)

Vážená Anno Sergějevno,

Poslední list je jedna chvála,

jediný hymnus na mou vlast.

Jak Jste se, duše, rozehřála,

Jaký Jste Vy to enthusiast!

Nebyla byste však ani žena,

žena a při tom Ruska celá,

kdybyste trochu nepřeháněla...

Vaše Rus není odsouzena,

třebaže měla okovy...

Jste volní, velcí – jste to vy!

A my, nu, my... Jak je to s námi?

Jsme volni také. Jaké štěstí

na volném vzduchu vydechnout!

Přec mnohým z nás jest ještě nésti

tíž staré hanby, otisk pout...

Jsme volni a ne svobodni...

Vy chápete? Nu, jsme to my.

Přiznejme si to, jaké klamy?

Kdesi se blýská, kdesi hřmí,

však naše zem sní ještě sen,

spí srdce a spí svědomí.

Duch ještě bloudí nad vodami...

V ústraní čeká tichá Vdova

na osvobozující slova:

Budiž tu světlo. Budiž den!

Přec úsvit je tu. Z jitřní záře

dere se slunce nahoru;

životem zkvétají mrtvé tváře

a poušť našeho obzoru...

– Jste šťastný lid – s povzdechem díte –

nu, ano, v tom se nemýlíte.

Jsme tábor – ozbrojený voj,

jen srdci schází ještě štít,

pravý cíl oku, duši klid...

Chatrnou máme ještě zbroj.

Zem’ naše ve svém nitru hostí

poroby staré pozůstalosti...

není jich málo – přemíra!

Červ velkohubé zbabělosti

ješitná srdce užírá

a revoluční naše Hora

programy denně hřmotné rodí,

dnes ten a zítra – jak se hodí –

(starého ducha je to stvůra,

jen v revolučním obalu)

a přesvědčení – makulatura

je přežvýkaných žurnálů...

Jsi zpátečníkem, nežli zvíš:

denně ta revoluční Hora

– jakož dí stará metafora –

jinou má revoluční myš.

V tom chvatu, křiku, rozechvění

stavíme svého domu kryt...

Jak ujíti tu pokušení,

jak jíti, kudy třeba jít,

jak říci, co je třeba říci,

jak jiskru pravdy doutnající

jen v mírný oheň roznítit?

Jak uspat vášně, vzbudit cit;

jak dílo provést obezřele

a přece ne jen dopola?

Jak vrhnout v lidská srdce směle

louč víru, která plápolá

laskavě svým i nevíře

a jasní všechny temné sluje

– ač na hranicích nespaluje

své tvrdošíjné kacíře.

Jaký to úkol obrovitý

všem vodám dáti jeden spád,

jedinou vůlí zkrotit city:

z rozmarné hydry stvořit – stát!

V tom směru, závistivče milý,

jsme jen půl cesty urazili,

zbývá nám ještě dlouhá pout:

Nejvyšší vůle dostihnout.

Tou spiati u jednoho stolu

zasednem jednou k dílu spolu,

chudý tak, jako bohatý...

Volební, rudé plakáty

vyblednou v slunci pravdy prosté...

Nebude stran, jen vlídní hosté...

Nebude tříd, hle, všechny hostí

veliká státu tabule...

Zapomenem na časy zlé.

Pro všechny bude dosti míst –

i mládež – naděj budoucnosti

bude pak míti vždy co jíst...

Vy smějete se? Divno je Vám,

že může míti mládež hlad?

Přijďte se jen k nám podívat!

(Snad pozváním Vás nepohněvám...)

Volnosti ovane Vás dech –

uzříte, co se může stát!

Když nenasytné minulosti

si leží vztekle ve vlasech,

že budoucnost se někdy postí,

je divno Vám? A svoji Rus

už nehanobte. Těžko klásti

je účty mé i Vaší vlasti.

Vždy něco chybí. Srdce kus,

či lásky, která proudí z něho,

či nábožen – eh, čert ví, čeho!

Zdravstvujtě. Vždy Váš Cassius.