CASSIOVY RUSKÉ LISTY. (IV.)

Drug Vy moj milij, trpkou duši

Jste odhalil před zraky ženy...

Přec, Cassie, jak dobře tuší,

že nejste zcela otevřený!

V těch slovech celé pravdy není,

jen stín, jenž zrakům uniká;

vtip maskuje v nich přesvědčení

a hoře úsměv skeptika...

Váš list je klidný. V nepokoji

však Vaši duši bloudit zřím

a šeptat: věřím, nevěřím?

v úzkosti, jež se přiznat bojí...

Ó, Cassie, sám nevíte,

jak věří už... jak věříte!

Jen přiznejte: Vám stydno říci

to jméno, nazvati ten cit;

jací jste mi, vy západníci,

přemudřelý a chytrý lid!...

Vy vystihnete vše, jak chcete:

tu decentně zažertujete,

tu zakýváte hlavami,

když zklame vše i policie:

„Jest ještě něco nad námi,

pro něco více člověk žije...

Pánbůh? Nu, dobře, chcete-li...

Leč ovšem, k čertu, s kostely!“

My Rusové jsme jiná raça

– chlubit se, víte, nebudu –

však slůvko „víra“, „věčná spása“

my vyslovujem bez studu.

I naše knihy nejsou němé:

na každé stránce něco čteme,

co duši k nebi obrátí,

s hrdinou hříchů litujeme,

chvějem’ se: Bůh ho zatratí...

A na západě literáti

umně svá díla brousí, zlatí:

pyšného ducha chlubný lesk

obraznost dráždí smyslnosti...

Naši – jsou samá vina, stesk,

a v srdci zprahlém pokorností

vášnivá touha plamen živí

(všichni jsme jaksi „jurodiví“),

někdy jak v dolech hoří v tichu

a někdy v požár vzplápolá...

Vzpomeňte jenom Gogola, –

strašného konce jeho smíchu...

U vás as jinak. Síly dravé

odnesl zašlých věků proud...

V bezpečné „síti víry pravé“

bez věčných pochybností muky.

Jak přešla z otců silné ruky

do slabé syna-otroka,

jež dědictvím svým tolik mrhá,

je pevná ještě – každý kout.

Proud svobody ji může vzdout

a oka její nepřetrhá...

Je pevna. Marně do ni vrhá

Říman své kletby, tíhu pout...

Je pevna. – Nelze proniknout –

a jak ta vaše zátoka

tak široká, tak hluboká...

Až ze zapomenutých tůní

ji vytáhnete na výsluní,

zazáří v hrdém rozpětí...

Ne dnes, či zítra – kdy se sluní

zem v chladném jasu: – v podletí,

až slunce vzplane v plné síle...

Pak samy rybky zabloudilé

se vrátí v sladké zajetí...

Však dnes už, kde je pramen, víte;

i já jej jasně proudit zřím –

jen mlčte, – dnes mne nezmýlíte

svým úsměškem zlým, skeptickým!

Ó, Cassie, jak bohata

je vaše země! V jakou výši

ji vyzdvihnuly boží dlaně.

Jak pyšně a přec odevzdaně

as v Čechách vaši lidé dýší!...

A jaké verše, dramata

a romány, žurnály denní

as pro takový lid se píší!...

Co slovo – záblesk velikosti!

A politika – ne, už dosti;

výše mi nelze, věru, jíti...

Srdce mi bouřlivěji bije

a hořím jen při pomyšlení,

že bych se měla s vámi bíti

s Tatary vaší Panonie...

Tak velký duch, v tak malé vlasti,

tak vyvolen být mezi všemi

a vyznamenán od Boha!

A já –? Co žena ubohá

má dělat v ubožácké vlasti?

Jen vaší slávy odlesk krásti...

Jen po vás paběrkovat můžem

v sibiřských pláních mužné síly,

květ po květu, jež po vás zbyly,

zapadlé v blátě bídy zdejší,

vojsk vašich kudy hřměl krok pevný...

– Ó, Cassie, být v Čechách mužem,

jakou to je vám asi slastí!...

A v světě úkol nejstkvělejší.

Vzpomeňte Anny Sergějevny.