CASSIOVY RUSKÉ LISTY. (V.)
Vážená Anno Sergějevno
Bojovný list Váš odsoudil
mne; vím to – příliš málo planu –
V mých řádcích příliš malý díl
je vznětů „panně z Orleánu“.
Chce žár, ne šero úsvitu
mít v zemi slavných Husitů
a touží u nás mužem býti...
Nu, chcete-li nás zahanbiti,
jen přijďte v svobodný náš dům...
Není tu nazbyt bohatýrů
pro válku i pro blaho míru –
schází nám evangelium:
jak v míru užít pokoje,
ve válce – jíti do boje...
My máme válku. A vy, – žena.
chtěla byste se s námi bít...
Holoubku – duše nezkažená.
Vy chcete; ale – chce též lid?
Počkejte, až co vůdci poví...
Snad řeknou: „v boj!“ snad „zpátky!“ Kdo ví?
Krev prazvláštní je tekutina –
chcete, by padla na ně vina,
že zbytečně ji prolili?
Kdo velí dnes? Hle, jaká změna!
– z bezcenné vody drahocenná
se šťáva stala za chvíli...
Leč, pozor! před volbami jest
a tento lid má ještě – čest
a zdá se: chce se přece bíti.
Co dělat? – „Lide, můžeš jíti...
Zarazit páru, přepnout stroj!
Blázen, kdo si tu prsty pálí...
Prapory Internacionály
dolů! A křičte: „Vzhůru, v boj!“
Rudá se bělá – bílá rudne –
kdo neobrátí včas, ten zchudne –
Dnes rudá, zítra bílá platí,
na kterou z nich se úspěch zvrátí?
Pravdu dí dnes, co včera lhalo?
Čas, místo bílé rudou vsadit? –
Pazvoltě. Odbočím jen málo
na jednu drahou adresu:
Básníku, bylo nutno zradit
svou milovanou noblesu?
Můj pěvče – v nešťastnou jsi chvíli
zastrčil prapor červenobílý
a rudou vlajkou zamával!
Pro co jsi zradil starou bídu?
Co může dáti přízeň lidu
tomu, jenž býval jeho král?...
Co je to nevděk, bída, hlad,
co je to osamělost smrti,
na bídném loži umírat,
co je to proletariát,
tleská-li nebo záštím drtí?
Co je to chuďas nebo pán,
šibenice, buržoů „vivat“
pro toho, komu los byl přán
všem lidem zpívat? – Pravdu zpívat?
Dnes Havlíček, Tyl, Němcová,
(jež poslední tvá z „Výprav chudých“
vzíti chce s sebou v tábor rudých)
by stvrdili vše do slova,
čím zpečetili svoje drama.
Němcová? Ba, dnes Němcová
nesklidila by slávu davu –
(nemá rád krásu, pyšnou hlavu,
ducha, jenž sloužit odpírá...)
Dnes tato ušlechtilá dáma
hladová, bídná a zas sama
za rakví šla by hrdě znova.
Vždy velkého cos umírá...
Jen program, hesla, prázdná slova
nad mohylami dutě zní...
Sílu, již hrob náš v sobě chová,
nevydupe dnes nadšení,
nevzkřísí nejrudějším slovem
tribun v nadšení táborovém,
křik zástupů, jež za ním šly...
Tu sílu věky zasuly....
Vítězný pokřik, lkaní hran,
organisace, davů moře
nevzbudí velkost. – Z těžších ran,
než „gentry“ tam na Bílé hoře,
proletariát u Lipan –
už dávno tiše vykrvácel,
Duch zvolna praménky se ztrácel,
jež země, odkud vyšel – vpila.
Uhaslo světlo – klesla síla...
Pustý je válečný náš stan,
dutě v něm ryčné kroky zní,
dutě se nese velení
pod nízkým nebem k srdcím chabým –
tak skomírají echem slabým
velikých časů ohlasy...
Jenom ta vlajka červenobílá
s rudou zas na smrt zápasí...
Snad je to osud této půdy
tyranům sloužit. Dnes je rudý...
Černé i rudé – stejné „temno“.
Rukavic dvé, leč rdousí vždycky
táž pěst – už barva nezmate.
Odpusťte, Anno Sergějevno,
končím. Jsem zase „ironický“,
jak tomu ráda říkáte.
Neroním slz, neplanu hněvem,
nevolám „Spaste!“ s Andrejevem...
Dívám se. Čekám. Nejsem Rus,
ani snad Čech. Jen Cassius