CASSIUS (I)

Pes polovzteklý městem pobíhám

od prvních světel večera.

Mha škrtí svítilny. Jsem sám a sám.

A stín můj a má chiméra.

Ta na mě svůdně kývá z daleka,

nad řekou stane záhadně

a cosi šeptá. Oh, jak uleká

sen o tom mrazně vlhkém dně.

Zas dál se plížím. Skřížím cestu lidí:

jen kopnutí a trocha slin.

Můj vzteklý hlas sám za sebe se stydí.

A štěkám jenom na svůj stín.

Dost melodicky štěkat uměl jsem

(snad přízeň milostivých Mus),

leč nemoh’ jsem být nikdy umělcem

pro svoje jméno: Cassius.

Je příliš krásné, touhou pomsty plá

a šlehá jiskrami jak brus,

když mečíř brousí dýku. Věc to zlá

a luxní pro psa, míti vkus.