CASSIUS (II)

Ta noc je věčná. Pustě, zoufale

zní temnem telegrafní drát.

Pohřební hudby chmurně pomalé

tak monotonně znají hrát.

Pár spadlých listů vítr roztočil

v bizarní tanec posměšný.

Tak víří dlažbou, paskvil jarních sil

a pamflet na mízy a sny.

Ta noc je smutná. Nezřít člověka.

Tož netřeba být surovým.

A z listů život tiše odtéká. –

Ten nejkrásnější ulovím

a hřát jej budu teplem svého těla,

list lípy nebo kaštanu,

a byť i duše z něho odletěla,

s ním do svítání zůstanu.