ČÁST DRUHÁ

Jak divoce se vlna láme

o skalnatý a příkrý břeh;

je vidět, zlá to bouře byla,

jež koráb tady pohrobila.

A přec tak málo nalézáme!

Snad rozkacený větrů dech

se na rozbitý koráb vrh’

a všecko nazpět v moře strh’.

Je pravda, tak to vždycky bývá,

kdo bohat, větší štěstí mívá;

tak moře velké, bez hrází

vše lačným jícnem pohltilo,

by poklady své rozmnožilo.

A s prázdnem chuďas odchází.

Ni mrtvoly, na jejíž ruce

by prsten zlatý mih’ se v písku!

Vír stočil se a mrštil prudce

korábem, viz tu na skalisku

na tříšky rozbit stěžně hrot;

je vidět, s jakou silou vbod’

se v tvrdý kámen. Povrch vod

je klidný juž. Jak šlo to krátce!

A marná je tu naše práce,

jen hrabej dál, kde nic, tu nic.

A přece, viz ta bledá líc,

krev chlípí jemu po skráních.

Dle všeho, jak se zdá, to mnich,

to hloupý výsměch náhody,

víc žebrák má než tento kmet.

Viz, kterak chví se jeho ret!

Strč hákem svým jej do vody!

Buď chválen bůh, snad teď jsem sám!

Ach bože, kde se nalézám?

Ó přátelé, k vám prosbu mám,

a věřte, chci se odměniti.

My rádi chcem vám k službám býti.

Vy zříte, provaz mám kol těla,

ten s boků mojich strhněte,

tím ruce moje sepněte.

Však, pane, krvácíte z čela.

To, přátelé, jen nechte být,

to nevadí, jen přivažte mi

ku tělu ruce, níže k zemi,

pak nohy též mi svažte k sobě,

bych nemoh’ vstát ni dále jít,

a k nohám křížem ruce obě.

Jen hezky s tím se v pospěch dejte,

pak hotovi až budete,

lem habitu mi rozpárejte,

tam v jednom rohu najdete

mou úsporu, pár mincí zlatých,

ty v odměnu své práce mějte

a potom u všech v nebi svatých

mě nechte tady, nechť i zhynu,

a jděte, jak po dobrém činu,

dál po svých s myslí veselou.

To divný patron, na mou čest,

mně při tom skoro úzko jest.

Tak ležel zde noc po celou

a nyní, když se vzkřísí divem,

chce znova umřít – neslýcháno!

Dnes nešťastné jsme měli ráno,

tak něco přec nám v kořist skápne.

To otálení jest mi trapné,

já nelákám vás v slibu lživém,

nuž k práci, dokavad jsem živ,

a jestli přec mi nevěříte,

svou odměnu si vemte dřív.

Nuž když to chcete, má se stát.

Ty rozpárej mu zatím šat,

já strhnu provaz s jeho boku

a přivážu jej k skále sem,

kde vír se stáčí ve zátoku.

Teď za konec tu provaz vem!

Ať provaz hodně přitužíte,

víc, pevněji ho zdrhněte –

ó jste mi divní loupežníci,

ni oběť svázat neumíte!

Tak – nohu k noze sepněte.

Juž stalo se, v jhu vlastních pout

se nemůžete ani hnout.

Teď naplvejte v moji líci

a pak vás prosím jménem Krista,

pryč jděte, opusťte ta místa.

Jsem drsný chlap, jsem vrah a žhář,

však naplivati v tuto tvář –

to nemám síly; pojďme, brachu.

Cit divný, skoro roven strachu

se vzbouzí, prchněm v tento mžik,

toť zlý duch nebo kouzelník.

Máš peníze? Ba, pěknou daň

nám moře divně dalo dnes.

Jen pevněji radš sevři dlaň,

hleď, bys je šťastně domů nes’.

Ó stůjte, v šatě mém jich víc,

vše vemte, co tam naleznete.

Jen naplvejte na mou líc.

Ó nebesa! to kouzlo kleté,

vše vzal jsem, neměl tam juž nic,

a nyní zas v švu rozpáraném

se zlatý, velký peníz blysk’.

Mně dostačí juž dnešní zisk,

jsem spokojený s dnešním ránem!

Pojď, nežli u své chaty stanem,

dost možná, že to všecko zlato

se v písek změní nám a bláto.

Tu ještě vezmu zálohu,

leč plivnout v tvář mu nemohu.

Ó raděj mu vše zpátky hoď

a rychle pospěš juž a pojď!

Taks chtěl mne, Pane, míti!

Bez vůle, moci, bez hnutí a vlády

vstát nemohu; nemohu také jíti,

má hlava kámen a mé nohy klády,

tvá prška může volně tvář mou šlehat,

tvé slunce může pálit moje tělo,

tvůj hmyz, ten může přes mé skráně běhat,

já nesmím svoje zacloniti čelo,

proud může, kdy chce, kyjem vln mne ranit,

já nemohu se bránit;

ty můžeš blesky psáti po mé lebi

a nemůžeš se skrýti přede mnou,

já patřím stále k nebi

a sleduji tvou práci tajemnou;

mé oko všecko zří, má duše všecko cítí:

taks chtěl mne míti!

Zda na tvém kříži hůř ti bylo, Pane?

tys visel tam jen hodin několik,

já budu spjat zde mnohem delší dobu,

tvá tekla krev a moje rovněž kane,

tys mlčel, nebe slyší však můj křik,

v němž jásot, ples a dík;

ó slyš, jsem ústa hrobu,

před tebou tvář svou slunce zahalilo,

však na mne tvoje svítí, svítí, svítí,

na kříži lotrů přátelství ti zbylo,

však já jsem sám,

vstříc patřím jasu dne i noci šerým tmám,

když hvězdy hasnou, když se východ nítí –

taks chtěl mne míti!

Když deště ručeje

zde zatlukou mne v zem,

a písku závěje

nasypou na mne horu,

já v bouřných živlů sporu,

já v svatém tichu noci

bez hnutí, něm,

bez vlády, vůle, moci,

své síly menší v křeči,

však lásku větší, větší, větší!

zde budu dlíti,

naslouchat duchů řeči,

ze zdrojů světla píti!

Taks chtěl mne míti!

Jak s proroky jsi mluvíval kdys v ohni,

ó přijď, mým srdcem pohni!

Mám všecko tady, nebe, zemi, moře,

v své srdce nechám vcházet blesky zoře,

ve lázni světla skoupám duši svoji,

na křídlech vichřic smím ji k nebi vznést

a dívati se nočním na orloji,

jak padá písek hvězd;

vln ruch a bouře, ptáků děsný skřek,

huk Samumu, když písek pouště deptá:

toť sloky písně, v nichž má duše šeptá

svou radost i svůj vděk.

Jsem nástroj tvůj, ó zlaď mne k svojí chvále,

hrom, posel tvůj, ať přes mne cválá dále,

mé struny budou tobě v jásot zníti –

taks chtěl mne míti!

Jak učinil jsi velkou moji duši!

mne všecko k citu vzruší;

vše zřím, vše cítím a vše pochopuji,

vru v ohni tvém a v tvojí vlně pluji,

má duše vesmír celý obepíná.

Tys třtina!

Tím, že jsem bídné tělo svoje zkrušil,

já poznal, co jsem tušil;

já údy spjal, však roztáh’ perutě,

já lítám, ač tkvím nehnutě,

já žiju ve všem a jsem se vším všecko;

já obr jsem! Tys děcko!

Kam ještě dojdu, stále výš se nesu

u vírném plesu;

do hvězd se mísím, pode mnou zem v dáli

se v rubáš mlhy halí,

zřím Světlu v líc!

Tys nic!

Kdo mluvil zde, čí hlas mi padl v sluch?

Zde s Bohem mluví Hilarion, duch!

Zřím nebe jen a poušť a v dáli moře.

A nezříš vlastní bídu svou a hoře.

Ký je tvůj tvar?

zda mlhy cár,

zda ohně plání,

rci bez váhání,

jaký jsi duch;

ve jmenu kříže

přistup sem blíže,

či jsi zlý duch?

Satane starý,

v plamen svůj, vari!

Bych neranil tvé oko smrtelníka,

má bytost světla háv se sebe svlíká,

zříš v mlze mě, jen hvězdy pablesk mdlý,

jenž chví se na mém čele,

ti praví: „Věř mi směle,

já nejsem zlý!“

U nebes světla stojíš zápraží,

proč mojim křídlům dáváš závaží?

proč nepřeješ mi, co jsem vymoh’ sobě?

Zde na mém hrobě

co chceš?

Vstaň, spěš!

provazy, praskněte!

v prvotní síle

žíly se napněte,

směle se, pato, v půdu vryj!

Buď muž a žij!

Proč nenecháš mne? Nač ty klopoty?

Já sotva lem chyt’ roucha samoty,

já sotva k rtům jsem sklonil její číš,

a ty juž z ruky mi ji vyrážíš!

Z věků víry

k věkům činů,

v prostor širý

tobě kynu;

vstaň a za mnou pojď juž, synu!

Co se děje? kam se šinu?

Kde střed, kde pravda, kde snah cíl?

ó proč jsem tedy posud žil!

Ty trháš roucho z duše mojí,

že před tebou juž naha stojí,

a hluboký mne jímá stud,

když zřím svou vinu a svůj blud.

Dřív musíš poznat blud svůj cele,

než velká pravda v pevném těle

se může tobě zjeviti.

Slyš, v této chatce ze sítí,

jsa pokořen a bez moci,

ve studu, hanbě, v těžkém hoři,

ty všecko musíš prodělati,

co prodělali proroci,

když v poušti žili řadou let,

a nežli ve východní zoři

jim poznání strom v srdcích zkvet’.

Jeť krásné velkým žárem pláti,

však dříve dlužno jest se ptáti,

zda žár ten čistí neb zda tráví?

Ó plamen můj byl čistý, žhavý

a rmutů nebylo v mých snech.

A přec tě strávil, na křídlech

že ducha máš jen pahýly.

Má přání, bílí motýli,

vstříc letla nebi, na jich pel

stín jeden nepad’, já chtěl k bohu.

Ve vlastní léčky zaplet’s nohu,

neb na jedno jsi zapomněl.

Ač bojoval jsi stále s pýchou,

přec nejdřív jí jsi otročil,

až ve sobectví moudrost lichou

jsi přemítáním zabočil.

Tvůj klid, po němž jsi stále planul,

byl, věř mi, sobectví syn přece.

Tys nad vesmírem celým stanul

a chtěl jsi, aby stromem v řece

tvůj pouze duch se zhlížel v něm.

Tak chodils spjatý pýchy jhem.

Ó cítím, kterak bídný jsem!

Když vídával jsi roje hvězd,

zda k sobě děls, čím asi jest

v jich víru malá duše moje?

tě vždycky málo skonejší,

když zpět ku zemi ve jho svoje

se nenavrátíš silnější!

Co vlastně jsi na světa hroudě,

ty prachu ve všem, vlno v proudě,

víc není z tebe nežli dým,

a přece byl jsi hrdý dosti

se ani neptat ve své ctnosti:

Co vlastně jsem, co vlastně vím!

Mně dostačilo zjevení.

Rci lépe: Moje nadšení!

Teď smělým slovem když jsem strh’

s tvé duše žárnou jeho masku,

já s nebes tebe v propast vrh’.

Vše měls, vše sny jsi objal svými,

vše hotov byl jsi dáti v sázku,

a jednos neměl – neměls lásku.

Ne onu k bohu plamennou,

jež vzletá křídly ohnivými

nad země rmut, skrz blesk a dýmy,

jíž celý vesmír ozvěnou;

leč onu tichou, účinlivou,

jak dítě smavou, co květ snivou,

tu, která divy působí

a zasahá až za hroby.

Tu lásku k lidem apoštolskou,

již nenahradíš tajným žárem

aneb moudrostí kmetů školskou,

tu, která s žebrákovým cárem

se v přízni bratra přátelí

a chudiny krb zveselí.

V té lásce vaší asketické,

v tom heroickém zapírání,

v těch modlitbách, v tom bičování,

v té půtce s bohem gigantické

jsi velký, rosteš v nebes dáli,

však v lásce pravé, věř, jsi malý.

Ta láska, jež v tvé hrudi vřela,

ta nenasytná, sopečná,

z tvé duše vzletla, bleskná střela,

však duše sama v jejím květu,

věř, byla klidná, netečná.

Vše nebesům byls – ničím světu.

V tom jednal jsem jen přirozeně,

co země, o níž rozmlouváš;

vždyť ráj po krátké časů změně

jest jediný jen domov náš,

tam spěje touha moje všecka,

tam sny i děsné zápasy.

Co život – prázdné ohlasy,

sen, jejž zapomní pamět dětská;

zde krátké jenom zastavení,

než k další pouti nasadí

si hvězdná křídla duše v snění.

Co zkusila zde utrpení,

vše pozděj ráj, vše nahradí.

A k němu jde můj všecken cit.

Hle, jak sobectví tvého nit

vše snahy tvoje protkává;

ten život, jenž ti otrava,

má stupněm k ráji tobě být!

Ó v jakém děsném bloudíš kruhu!

Co tedy mohu v světa pouti

si připočísti na zásluhu?

Já zhrdnu žitím, zhrdnu vším,

co můž’ mi jeho číše dáti;

já ničeho si nechci přáti,

a všecko to jest sobectvím?

Jak zmije tak se duch můj kroutí

pod patou tvojí v boji zlém.

Co chceš? vždyť dal jsem vše, co jsem.

Strom velký vyrost’ z duše tvojí,

však nezřím na něm ovoce.

Ó snětmi jeho v divém boji

ty nyní třeseš divoce!

A dolů přec nic nespadne.

Ó snění, tuchy záhadné,

mé bdění, posty, slzí rmut,

vše bylo marně, vše byl blud?

V svém lkání ustaň na chvíli

a poznáš, jaks byl zpozdilý,

že jistě jsi, že dýcháš, žiješ,

chlad noci lačným retem piješ,

že bolest cítíš, ještě víš,

dost málo ovšem to v tvou žízeň,

leč toto málo, žal svůj, trýzeň,

dáš za neznámou jakous říš

tak ochotně, tak snadno, hravě,

a myslíš k tomu – obětavě!

Jen jednou žiješ na světě;

hrou náhody pár atomů

se shluklo v tvého těla tvar

a rozprchne se, v podletě

jak svadlé listí se stromu,

a vzácnou tuto jednu chvíli,

ten nevyzpytný nebes dar,

to vření sladké, božské síly,

ten žití pocit blažící,

to všecko, co se nenavrátí,

ty ochoten jsi v oběť dáti

ve víru mysli blouznící?

Tím právě obět moje větší.

Ty v šílené se zmítáš křeči.

Teď jasně vidím, zlý jsi duch;

ty k životu mne lákáš zpět,

tvá slova znějí svůdně v sluch;

v tmu vrať se, odkuds přišel, hned.

Dál nechci slyšet, v mrákotu

se vhroužit chci – tam pouze bůh.

Ty klameš se, ten velký, pravý,

v němž světů vznik a skon a ruch,

on stálý vír a plápol žhavý

se jeví pouze v životu.

Vše nyní jako v mlze zříš,

však přijde čas a pochopíš.

Jak nyní chtěl jsi dospět k němu,

byls od něho vždy dál a dál.

Hleď raděj přijít na dno všemu,

a poznáš, jak jest marný žal.

V ten pohyb, ruch a vír a směs

vhruž mysli svojí všecku žízeň

a bohatá tvá bude sklizeň,

tvůj pocit ne žal – ale ples!

Ty poznáš, ze vší radosti

jak člověk hned se vyhostí,

když začne kalně na svět hledět

a víc, než snese, touží zvědět.

V ten světa vír a rej a chvat

část nejlepší jest vděčně brát,

co dává tobě život krátký,

svit jitra i dech růže sladký,

a největší tu čistou radost,

které jsi posud cizí byl,

tím učiniti sobě zadost,

žes celý život cele žil.

Ty ptáš se, jak bůh se ti zjeví?

Ó nech ty srázné hlubiny,

kře hořící a hromné zjevy!

viz vděčnou slzu chudiny,

viz krásu nebe, krásu země,

ciť v srdci radost z života,

a když pak v jejím vlnobití

se člun tvých pochyb ztroskotá,

bůh nakloní se k tobě jemně,

a poznáš háv, který jej halil,

že bylo vlastní tvoje žití;

rád vypiješ, co v číš ti nalil,

jak žil jsi, budeš vesel mříti,

však miluj lidi, miluj zemi!

Kdo zašustil tu perutěmi?

Juž zmizel – ticho – jsem tu sám?

Kdos mluvil zde? či byl to klam?

Však dobře, moje duše chová

vše zrádná, lživá jeho slova;

to satan byl, zřím jasně již,

zbraň proti němu svatý kříž –

Však podruhé mne nezmámíš!

Sni jenom dále o svém nebi,

sni, plamenná ty duše bludná,

zde jiných léků zapotřebí,

než bojů svých se octneš u dna!

Co mohl proti mně, vše zkusil,

jak mračno na mne leh’, mne dusil,

řval jako plachých býků stáda

a jako lačný šakal vyl,

má krupobitím zkrušil záda,

jak zmije se mi zakous’ v týl

a před chatrčí na usvítě

se sténat jal jak malé dítě.

U nohou mojich v jeden ráz

se propast náhle otevřela

a plná síry ohněm vřela,

a v smíchu divém drsný hlas

mé jméno volal po třikráte.

Pak písku spousty vichrem sváté

před chaty mojí valil dvéře,

lvem chodil ve dne, vlkem v šeře,

a když jsem ve svém modlení

přec neustal a ve důvěře,

jen v kříži zřel své spasení,

tu pekelný ten lačný pes,

jak gladiator poraněný,

mi z čista jasna k nohám kles’,

a sípal, skuhral divné steny

a žebronil a v slzách lkal,

bych v poušti kdes jej pochoval.

Já neustal však v modlitbách,

až obzor zbarvil jitra nach,

ať kočka byl, ať Leviatan,

já s klidnou myslí vždy mu řek’:

„Ty Ariman jsi, Gog a Satan;“

a zved’ jsem kříž, by před ním klek’.

Tak vyrostla mi nová síla,

tak zkrušen zmetek stínů podlý;

zřím vítězství pln v boží díla,

jdu světem, kácím temna modly.

Zde opět jedna – jest juž čas,

bys před pravým se bohem třás’,

a v prach se skácel v jeden ráz.

proč tak biješ

tělo matky?

Dost na tom, že po mně chodíš,

vzduch můj piješ,

že z mé látky

mlhami se mátoh brodíš,

ten sen krátký,

který žiješ!

Nové dílo Satanovo.

Kdo jsi, jenž tak vedeš slovo?

Kdo jsi, jenž tak mluvíš ke mně?

Jsem duch země!

Země? země? Mrtvá hmota

božím dechem do života

probuzena – jinak hruda.

Ale krví lidskou rudá.

Země? prsť, již spláchne vlna.

Ale lidských kostí plna.

Teď však rci, proč tak se katíš,

ubohý?

Nevíš ani sám, v co mlátíš,

co ti klesne pod nohy,

nevíš, že svůj život ztratíš,

ubohý! ubohý! ubohý!

Dosti řeči, nemám strachu,

neustanu ve své zlosti,

až tě uzřím ležet v prachu!

Nuže buš v své vlastní kosti!

Co se děje,

modla se směje,

ránu tu však cítím sám.

Byl to klam?

Mne nepolapíš

v sítě své, bych mrtev kles’,

musíš padnout ještě dnes.

Kam se ztápíš?

stůj mi, stůj!

Ve tvou sluj

chci se vnořit za tebou!

Nedám já se odstrašiti

příšernou tvou velebou,

chci tě zkrušit, zdrtit, zbíti!

S vojskem Kambysovým já jsem tudy táh’,

an tu náhle divý Samum v struny sáh’,

zasypal vše, vozy, oře, mužstva šiky železné,

zavýskal nad velkým hrobem v svojí písni vítězné.

Nech mne být,

přej mi klid,

jsem juž prach;

staletí jsem dlouho dřímal v země hlubinách.

Nech mne v hrobě,

stav svou zlost,

nebo nikdo nedal právo tobě

bíti Minulost!

Moře bludů, nepravosti!

Kristův kříž z ní k světlu most;

má-li ráj se lidstvu sklenout,

musí na ni zapomenout!

Každým vláknem svojich kostí

ty jsi spojen s minulostí,

dědů krev máš v každé žíle,

jejich tužby, pudy, cíle

nezapřeš!

Vždy se ozve v tobě časem

ohlas žití dávných věků,

pralesů dech tvojím vlasem

bude vlát a v divém vzteku

vždycky obrem povstaneš;

všecky pásky s hmotou přetni,

nad anděla třeba vzletni,

první matky políbení,

lidskou bídu, lidské chtění

nezapřeš!

Běda, běda, kdo mne sprostí

těchto stínů minulosti?

Ticho, ticho, kde jsou bozi?

Nymfo! kde tvých údů vděk?

Joviše blesk darmo hrozí,

Helie, tvůj paprslek

neozáří bohů kvasy,

nad níž bílý mrak se klene

jako peří rozptýlené

Venušiných hrdliček!

Když se jaro zemi vrací,

lesy táhne divný vzdech,

bolest v hrdle cítí ptáci,

slzy tekou po kmenech,

zem by chtěla zajásati,

její ples však v žal se vrátí.

Kdo s ní cítí? kdo v ní žije?

Chladné slunce paprsk pije,

v bolestných se zmítá snech.

V rákosí se chvějí dumy,

kde hrál Satyr na šalmaj;

lesy hučí, vlny šumí,

ale země! kde tvůj taj?

Stržena je tvoje říza!

Stromy ovšem stoupá míza,

jako jindy květy pučí,

drozd své mladé písni učí,

ale země není ráj!

V chatě z uschlé mořské trávy

na modlitbách klečí mnich

vyzáblý a holohlavý,

pot mu teče po skráních.

Bachantko, zas růžovými

v cymbál udeř prsty svými!

Sileni, sem víno v měchu,

ať tou pouští smutných vzdechů

rozlehne se starý smích!

Dionyse! Jdeme již,

navrací se tvoje říš!

Pro zrození a početí tvé čisté

v soud přísný se mnou nevcházej, ó Kriste;

proud krve tvojí stačí, by zem omyl,

hřích rozptýlil a smrti osten zlomil.

Jaký zázrak, žijem zas!

v rozcuchaný drsný vlas

víno se nám rozseje

jako zlaté krůpěje!

Chceš-li pít, zde plný měch!

Cos ti chví se na ústech?

Starý blázen, on se lek’,

nepoznává polibek!

Viděti, juž dlouho spal,

polibek však juž se vzpjal

jako motýl křídlatý,

který bloudí poupaty.

Jako zlatá včelka jest,

čekáš, kam se může snést?

Co jej láká? co jej zve? –

Maenado! jen prsy tvé!

Je to zase stará zem,

již tu tepu kopytem?

Bachantko! je tvůj to vlas? –

Jaký zázrak, žiju zas!

V zvuk flétny křik se mísí:

Adonisi! Adonisi!

Když anděl přinesl ti kalich muky,

proč zdráhal jsi se brát ho z jeho ruky?

vždyť věděls dobře, že v něm na dně zkvětá

tak dlouho vytoužená spása světa.

Zda vysílen juž, zkrvácen a bledý

jsi v chvíli té byl člověk naposledy?

však na štěstí nám bůh zvítězil v tobě,

tys přemoh’ se, když nevěřils juž sobě.

Však bezpočtukrát srdce mé se ptalo,

co s lidstvem, zemí by se bylo stalo,

cit lidský boha kdyby v tobě schvátil

a s plnou číší anděl byl se vrátil?

Pouští hřímá let náš hbitý,

slyš, zem duní pod kopyty,

prachu vír nás halí tmavý.

Pirithous sňatek slaví,

rychle, rychle na cestu,

ukradněme nevěstu!

Luny plný srp se sklání –

Kde jsi, kde jsi, naše paní?

S výsosti nebe

slétáme níž,

nežli si pomyslíš,

tady jsme již.

Otevřem růži,

jasmínu květ,

vyberem, vyssajem

z nich vonný jed.

Jím napustíme

šípů svých hrot,

dostačí, jediný

v hruď když se vbod’.

S výsosti nebe

slétáme již,

a jsme juž v srdci tvém,

nežli to zvíš!

Jaký zázrak! jaký div!

přišli z keřů, hor a niv!

Jaro! jaro slaví země,

jako druhdy před stalety

bůh se jí dotk’ rety jemně;

kam pohledneš, samé květy,

jako bouří hučí les,

od země zpěv blaha letí,

zpívají ho ženy, kmeti,

a ten výskot nahých dětí

ztrácí se až do nebes!

Věčná radost! věčný ples!

Kdo smí tady truchlit ještě,

čí tu mysl k plesu líná?

Nad hlavami květů deště

a kol sebe hrozny vína,

břečtan objal skalný tes,

dolů tryská vodopády,

v jeho řasách Oreády

skrývají své plné vnady,

než jim Satyr v náruč kles’.

Věčná radost! věčný ples!

Narcis kyne snivým okem

nad zrcadlem spící vody,

čeká, až snad plným bokem

nymfa zčeří tiché brody,

stopy kroků tají vřes.

Za Hyllasem větví clona

shrnula se tmavá, vonná,

nač tu kývá anemona?

proč tak divě voní bez?

Věčná radost! věčný ples!

Není smrti! Velká paní,

vyjasni zrak truchlosnivý,

všecko slaví z mrtvých vstání,

v slunci stkví se opět nivy

a řetězem z růží děs

v středu země spoután stená;

nad světem zas vládne změna,

silou muž a něhou žena

život mění do nebes!

Věčná radost! věčný ples!

Před soudem tvojím jak se třesu, Pane,

můj vlas jak vstává a můj pot, hle, kane;

co bude ze mne, až tvá trouba zazní

a moudří toho světa budou blázni?

Ty pochybnost jsi vrazil v naše lebky

a slzy matek dals nám do kolébky,

v úmyslů símě vložils lítost skutků,

jsme děti mdloby, zatracení, smutku.

Mrak nad námi a šero v naší hrudi.

Ó jak nám bude, až nás anděl vzbudí,

až zachvěje se v ruce tvojí váha

a v hříších bude každá duše nahá?

Měj smilování, věčný slitovníku,

zkruš Satana, jenž roven ku ptáčníku

nás v sítě jal, však nebožáky, ptáky,

ku zdrojům věčným v ráj pusť nad oblaky!

Co to z dáli letí sem,

slyšte, kterak duní zem

pod Kentaurů kopytem!

Letěli jsme mlhami,

ale jsou juž za námi.

S kameny a oštěpy

Lapithů roj sveřepý

juž se blíží kvapně sem,

kam svou kořist ukryjem?

Vrhneme se na jich roj,

rychle v šik a rychle v boj!

Tady chatka, proklatá

než ta luza stihne nás,

zabušíme na vrata.

Ale rychle! kvapí čas!

Co tu chcete,

plémě kleté?

zpátky, děti Satana!

Běda, zašly krásné časy,

clona vděků, clona krásy

servaná jest, strhaná!

Co ten přelud tady?

co mi ženské vnady?

Zaklínám tě, zmiz,

jsi-li pekla hmyz!

Běda, běda, hmotné síle

podleh’ zářný ideál,

vysoko vzlet’, ale cíle

nedospěl, ač po něm plál;

a ten pláč znít bude věky,

v šumu stromů, v huku řeky,

v bouři moře, v tichu skal.

Zhlť vás země,

dračí plémě,

noc již celou

s duší bdělou

poslouchal jsem vaše vřesky

kol mé chaty,

jež mír svatý

rušily a v moje stesky

a v mou píseň boha lačnou

zněly notou vysměvačnou.

Rychle zpátky

od mé chatky!

Když v noci všecky hlasy usínají,

ty promluv, Pane, v hloubi srdce nám;

v tmách snů když jiných těla umdlívají,

ty budiž slunce nám!

Ký to hlas?

Přišel v čas,

síla má se vrací,

vzhůru k nové práci!

Jitra jas

nad pouští se zvedá!

Běda! běda! běda!

Myšlenku posvěť, jež nám v mysli zkvétá,

a stesky naše v andělský zlaď zpěv.

Beránku, Choti, Zdroji, Chlebe světa,

v svém světle se nám zjev!

Můj otče, vstaň, jak dlouho ležíš v mdlobě!

Ach, odpusť, odpusť, že jsem přišel k tobě,

mně nedalo to, já tě hledal v poušti

jak ztraceného, jak hledáme v houšti

květ zázračný, jenž každou bolest zhojí.

Ó přej, ať mohu zlíbat hlavu tvoji,

ty žiješ posud, ale v jaké muce!

Mé slzy, otče, tekou na tvé ruce,

zda cítíš je, já, Hesychius, tady

u tebe klečím, tvojí sněžné brady

můj ret se dotýká, mé oko pláče.

Kdo probouzí to srdce moje, spáče?

Ty, synu můj, což láska ve mně zbyla,

tys za mnou šel? Ó, mně nezbyla síla

tě obejmout – jak? vidím v skutku tebe?

Bůh trestá mne, on ukáže mi nebe,

však nesmím tam, ač unaven jsem poutí.

Tys tady – nemohu tě obejmouti,

má ruka matně bloudí ve tvém vlase,

však v srdci jásot: Člověkem jsem zase,

mám někoho, kdo se mnou v světě cítí;

ó synu, synu, plné ruce kvítí

ty házíš na mou lebku nevděčníka!

Ty nezamítáš mne? Ó bože! Svlíká

má duše staré šaty v krátkém čase.

Ty věrné srdce, člověkem jsem zase,

mám komu žít a tím jsem bližší bohu.

Ó vezmi vše, čím jsem, čím být ti mohu!

A slunce stálo na obzoru,

by v moře písku lehlo zas,

a posavade v rozhovoru

ti mniši trávili svůj čas;

co námítek, co vyptávání,

co domluv jemných, objímání,

a jestli zamlčení krátké

v jich živé řeči nastalo,

ó jak jim bylo dvakrát sladké,

neb nových plesů chystalo

jim oboum srdce láskou vroucí.

Hilarionu se tu zdálo,

že Hesychia cenil málo,

zřel velikou v něm jasnou duši,

po pravdy výšinách se pnoucí,

jež věří pevně vše, co tuší,

a při tom byl mu jako děcko

tak přítulný, tak plný něhy,

tak lačný obejmouti všecko,

tak upřímný a synovský.

A Hesychiu Hilarion

víc nebyl ten kmet obrovský,

víc neměl v očích divé žehy,

kterými chtěl kdys dobýt Sion,

víc ne tu přísnost v každém tahu,

jež cestou k srdci mezí byla;

zřel v jeho oku mírnou vlahu,

zřel, kterak v něm se zrcadlila

jen duše prosta nádhery,

snivá jak letní večery,

a velká jako půlnoc hvězdná.

Tak seděli a zářné světy

když rozlétly se z klínu bezdna,

jich modlitbou se chvěly rety

a známá hymna bdících mnichů,

teď dvojím hlasem zpívaná,

se rozlehala v pouště tichu,

leč velkolepé Hossana

v ní zlatou strunou plesu hrálo

a jak z vod hvězda prokmitalo.

Když dozpívali, nad svou hlavou

tep křídel náhle slyšeli,

zrak pozvedli a peruť tmavou

se k zemi snášet viděli.

Pták velký letěl roven mraku,

měl pecen chleba ve zobáku,

vlet’, v chýš jej složil na jich stůl

a odlet’, jako přilít’ sem.

Děl Hilarion s úsměvem:

„Dřív nosil vždycky pecnu půl;

Pán dobře ví, že dnes mám hosty,

v čas na své sluhy vzpomenul.“

Pak večeřeli chléb ten prostý

a vzdavše díky, jak se sluší,

na chvíli ponořili duši

ve rozjímání koupel svatou

a brzy zase myslí vzňatou

zrak vnořen k hvězdám nahoru

se pohroužili v hovoru,

jenž před půlnocí neustal.

A Hilarion zvlášť se ptal,

zda pohanství strom ještě bují,

kmen jeho polo podťatý

se novými skví poupaty?

Kde jsou ty sekty a jak slují?

Jak bratři v Thebaidě žijí,

co nového na cestě zřel?

A Hesychius vyprávěl,

jak poznal různé sbory mnichů,

jak bydlí a co jedí, pijí,

jak postí se a tuhou prací

jak plejí z duší koukol hříchů,

jak ruka jejich modly kácí.

A větším leskem v nebes hloubi

se hvězdy velké rozžehly,

když oba k spánku ulehli.

Čas byl, kdy s nebem duch se snoubí,

okřídlen v novém nadšení

otvírá bránu vidění;

tu Hilarion náhle vstal,

snil, kdos na dvéře zaklepal,

i vzpřímil se a naslouchal.

Zas nové rány na dvéře,

kmet silný ve své důvěře

šel ku dveřím, je otevřel,

před sebou mnicha státi zřel;

byl obrovité postavy

a řízou černou zahalený

byl až ku patám od hlavy.

Tvář neviděl, neb v kapuc dlouhou

se tajila, pás otočený

byl provazem, jenž světlou prouhou

mu dolů na kraj kutny splýval,

a v jejích stinných záhybech

se růženec jak zmije kýval.

„Buď pochválen od tvorů všech

ten, který na výsostech sídlí

a stejně skrývá svými křídly

ráj, naši zem, i pekla důl,

kde hynou duše v plamenech!“

děl Hilarion zvučným hlasem.

Mnich pouze hlavou pokyvnul,

však mlčky stál, kde chaty práh,

co z něho válo, to byl strach.

V tom plný měsíc zářným jasem

vpad’ mezi dvéře a plál v nich.

„Když chválíš boha, nejsi ďasem,“

děl Hilarion; „což jsi němý?

chceš nocleh snad, na holé zemi

máš vedle mne tu místa dost.“

A vážně v luny paprscích

zavrtěl hlavou noční host

a opět stál jak přimrazen,

jak přelud, který zrodil sen.

Tu Hilarion kročil blíž

a pozvedaje vstříc mu kříž

mu rázem kápi s tváře zved’

a ustoupil a hrůzou zbled,

co smrtelným svým zrakem shled’.

Skráň kostlivce mu zela vstříc

a z rámu kápě bezmasá

se ukláněla siná líc,

kde nos, tam díra, v důlkách očí

cos plálo modrou, divnou září,

tak bludička v kmen shnilý skočí,

a jako zvláštní okrasa

těch šklebících se, děsných tváří

obletal kosti shnilý vlas

a v měsíci se smutně třás’.

Tu Hilarion sklonil zraky

a viděl místo rukou hnát

a místo nohou kosti taky.

„Jdeš, posle boha, pro mne snad?“

děl Hilarion, při tom cítil,

jak úzkostí se chvěl mu hlas.

Smrt zavrtěla hlavou zas.

„Anebo – ne, to nechce bůh,

zde sladký dřímá sen můj druh,

můj Hesychius přišel právě,

jak tonoucí jsem se ho chytil,

on mladost nes’ mé šedé hlavě,

mám vidět, by se před mým zrakem

tvou kosou raněn ve prach zřítil?

Ó jediným nás zahal mrakem,

loď s ním, já bez něho jsem vrakem.“

Kles’ k Hesychiu na kolena

a cítil, jak mu v srdci vzrůstá

cit mocný, divný, beze jmena.

Ten tiše spal a jeho ústa,

na nichž se luny záře skvěla,

jak modlitbou se ve snu chvěla.

Chyt’ Hilarion jeho ruce

a plaché zraky v děsné muce

ku zjevu na práh upíral,

ten bez pohnutí, chmurně stál,

jak z jeho muk by radost měl.

Pak zvolna hlavou zavrtěl.

„Jej tedy nechceš, posle boží!“

vzkřik’ Hilarion a se vzchopil,

„v můj život všecko zasij hloží,

jež může lidem dáti svět,

jen ušetř tento mladý květ!

Co dělat chceš? co dělat mám?“

Zjev příšerné své oko vtopil

v Hilariona obličej,

pak zvolna kynul holým hnátem,

jak chtěl by říci: Vzchop se chvatem!

„Mám probuditi také jej?“

děl Hilarion ruky vzmachem

na Hesychia ukazuje.

A zvolna hlavou pohybuje

zjev přisvědčil. Ač chvěl se strachem,

přec Hilarion ze všech sil

třás’ druhem, až jej probudil.

„Vstaň rychle, plášť na bedra hoď

a bez reptání se mnou pojď!“

Vstal Hesychius mlčky v ráz,

znal příliš dobře tento hlas,

a věděl, co jest poslušnost.

Před nimi kráčel noční host,

však Hilarion pozor dával,

zda Hesychius též jej vidí,

jej přímo na to ptát se bál.

Leč tento tiše krok svůj řídí,

dle kroků mistra, cestou ranní

jenž hodinky si předříkával,

a ve důvěře hlavu sklání.

Tak stále šli, juž východ vzplál,

za smrtí mlčky dál a dál. –

A večer se zas na zem spouští.

I nocovali klidně v poušti,

pár datlí ta vždy dala jim,

den druhý prošel, přešel třetí.

„Kam jdeme, otče?“ – „Což já vím,“

děl Hilarion drsně, krátce:

„Pán dělníky šle, kde jest práce.“

A zase země večer světí;

ve houšti na oase stinné

jím pohostinný oddech kyne,

tam celá mnichů Thebaida

libycké pouště prahy hlídá.

Jak bratry zde je pohostili,

když ku spánku se uložili,

zřel Hilarion hrůzný zjev,

od jeho boku ani chvíli

jenž nehnul se, že zmizel náhle,

jak mizí přelud v poušti sprahlé.

Však ráno když se probudili,

tu uvítal je žalný zpěv,

jenž hrůzou kmetu hrdlo stáh’,

tak ohromila jej ta zpráva;

mnich, jenž byl svaté obce hlava,

do rána ležel na marách.

Když na poušti jej pochovali,

v slzách se s bratry rozžehnali,

neznámou cestou dál se brali,

smrt stále napřed, oni za ní

ve modlitbě a v rozjímání

šli s nakloněnou k zemi skrání.

Kdo může říci, kolikráte

zář slunce zřeli uhasínat

a nepočetné hvězdy zlaté

poušť démantovým věncem spínat?

Kdo říci můž’, co v zápětí

jim smrt urvala obětí?

Šli stále jako mezek v stoupě

a poznávali, kterak skoupě

poušť smělé svoje děti hostí;

šli, často v písku bílé kosti

se mihly jím a děcka hlasem

kdes lačný šakal skučel časem.

Na prahu Thebaidy nové

se octli jednou, večer byl.

„Kdo opatem zde, jak se zove?“

se Hilarion mnicha tázal,

jenž vedle tvrdou zemi ryl,

neb cítil zde jich cesty cíl.

Na jednu chatku ten ukázal

řka: „Vejděte tam, naše hlava,

náš velký otec Antonín

před smrtí svou vás očekává.

Ó že jste přišli, bohu sláva!

než vstoupí v smrti věčný stín!“

A vedl je a vešli v chýž,

však nad ložem smrt stála již.

To spíš byl brloh šelmy dravé

do jícnu vhlouben černé skály,

že oči vnikše v nitro tmavé,

se s těží na šer navykaly,

a s velkou prací rozeznaly

cos tmavšího v té tmavé směsi.

To bylo lože, zkad se zvedal

a vstříc jim kynul matný stín,

on, mnichů otec Antonín.

Svou rukou jejich ruce hledal,

leč jeho zrak juž bloudil kdesi

v neznámých světech nad nebesy.

Ó díky bohu, že jsi přišel;

přes prostor pouště tys mne slyšel,

tys musil přijít, neb moc lásky

tak nesmírná jest, veliká,

že srdce strun se dotýká,

byť třeba světy mezi nimi.

Zde tma, ty nezříš moje vrásky,

ni bílý vlas můj plesnivý,

to lépe jest, rty pouze mdlými

ti sotva všecko říci mohu,

a život – mně byl blaživý –

pak rád odevzdám v ruce bohu.

Když cítil jsem, že smrti hrot

se v moje vetché tělo vbod’

(neb duši, vím to, neporuší),

tu s klidnou a vždy jasnou duší

jsem všecky bratry zavolal,

z nich nástupce si volit chtěje

dle řádu svého obyčeje.

Však ale běda, jaký žal,

ni jednoho jsem neshledal,

jenž mým by přáním dostačil,

jenž zapření by prošed školu

plál čistou láskou apoštolů.

A smrti stín juž přikvačil,

stál nad mým ložem neúprosný

a dechem svým mne omráčil.

Tu upomínky paprsk rosný

jak zázrakem mne nazpět ved’,

do čaruplných mládí let.

Já prošel v mysli mnichy všecky,

jež vychoval jsem řadou roků,

jenž rostli mile po mém boku,

ať pouště lem neb klášter řecký

je skrýval v svatém zapomnění,

vše objalo tu moje snění.

Z všech jediný, Hilarione,

tys dostačil mým touhám všem,

ó prosím, dědictví mé vem;

viz, jak mé oko v slzách tone,

dřív nelze opustit mi zem,

dřív nemohu zpět v nebes říš,

mou prosbu dokud nesplníš.

U lože mého stála smrt

a chtěla zpět svůj hlíny podíl,

a čenichala jako chrt,

jenž očekává, by mu hodil

pán kořisti část zaslouženou,

a já se svíjel na kolenou,

neb kvapil čas juž a bez rádce

jsem nechtěl nechat svoje stádce.

Tu v křeči divé jsem se vztýčil

a k smrti děl: „Dřív nemáš míti

tu křehkou schránku mého žití,

již dávno jsem juž postem zničil,

než opatřím svou vůli slední;

vstaň, posle boha, hnát svůj zvedni

a světa krajem rychle spěj,

Hilariona vyhledej!

Já nevím, v kterém světa kraji

se lidským zrakům v bázni tají,

to vyšetřiti tvá je věc,

dřív ale, přísahám to nebi,

ni vlas neskřivíš na mé lebi.“

A rychle povstal kostlivec

a přivedl tě vůlí boha

přes písky, slatě, lada mnohá;

tys v pravý čas mi přišel přec.

Má vůle poslední jest krátká;

zde v odkaz vezmi růženec

a tento plášť – mé všecko jmění;

teď míru dej mi políbení,

mé obce správa buď ti sladká!

Tvá láska, otče, příliš štědrá

na vetchá moje a mdlá bedra

ukládá příliš velké břímě;

až v prach se sklání moje týmě

pod jeho tíhou. Otče, slyš! –

Ty o svém stáří hovoříš,

ta výmluva zde málo platí;

jsou věčně mladí, kdož jsou svatí.

Hleď, let mně bylo devadesát,

já tak se zkrušil dlouhým postem,

že začal jsem juž v duchu plesat,

můj život že jest k ráji mostem;

že ze všech, jenž jsou v Thebaidě,

jsem největší v své žalné bídě.

Leč kterak poučil mne Pán;

on ved’ mne k Pavlu pouště prachem

a v zničení jsem poznal strachem,

jak slabý, křehký, bídný stan

jsem ducha jeho, jak v své pýše

jsem domníval se růsti výše

a zatím v hlíně jsem se plazil.

Ten poznání cit, věř, mne mrazil,

však blahý byl a spasný k tomu;

já pokorný se vrátil domů

a začal teprv znova žít,

a prosby mé se k tomu nesly,

by přál mi bůh let dlouhých řadou,

ta prvá leta nahradit,

jež promarnil jsem myslí mladou.

Ty nazpět upomínky vesly

člun ženeš vděčné mysli mojí;

zřím sebe, slabý jinoch stojí

na prahu Thebaidy tvojí,

tys přijal ho a vychoval.

Tož shledávám jen přirozeně,

by nástupcem se mojím stal.

Však já jsem podleh’ časů změně,

jsem jiný teď a pravím krátce,

jsem neschopný tvé vodit stádce.

Líp řekni, hnusí se ti práce

a namáhání i dne trýzeň.

Mne týrá božství věčná žízeň.

Líp tobě mnohem v poušti svědčí

se nechat k skále přivázat

a v blouznění a ducha křeči

do vichrů vřavy lkát a lát?

líp s modlami se rváti v písku?

Ty víš? Vím všecko, málo zisku

má církev Krista z toho všeho.

Já musil zničit ducha zlého,

jenž medem svojí výmluvnosti

mne v sítě svoje stále lákal,

jenž chtěl mne opít minulostí,

tak zasypal mne mořem květů,

že na troskách těch starých světů

jsem jako malé dítě plakal.

Ach odpusť, první po bohu

ty svítíš v žití moje hrůzné,

leč, co chceš, splnit nemohu;

jsouť naše cesty příliš různé.

Jak může jiné k blahu vodit,

kdo nehotový v sobě sám

svit pravdy vyrvati chce tmám

a bahnem sám se musí brodit?

Co mohu říci bratrům tvým,

ti mnohem více než já vědí,

neb víra jest jich dědictvím,

a na všecko jich odpovědí.

Ó nech, ať vrátím se v poušť zpátky!

Jsmeť každý stvořen z jiné látky

pro tichou účinlivou práci,

jež sbírá hojnou skutků žeň;

tvůj duch, jenž v blaha zdroj se ztrácí,

vždy zažíhal svou pochodeň,

ty v ducha vzletu přísném, smělém

moh’s jiným býti učitelem,

však jiný cíl mně přidělen,

tvůj úděl život a můj sen.

Znám úděl svůj, a byť tvá ústa

jej třeba zvala neplodným,

já jinak nemohu, mně vzrůstá

dvé křídel tenkrát obrovitých,

když nořím se k dnu záhad skrytých;

bůh mluví se mnou vždy skrz dým.

Ó nech mne jíti nazpět v poušť,

jsem laň, jíž vzata rodná houšť,

jsem vlastní stín svůj, roven hrobu.

Jak přepínáš teď vlastní mdlobu;

což ale, kdyby tebe volal

Pán ústy mými k práci té?

Ó pověz, zda bys neodolal?

Co platno v zdroje ukryté

se nořit duší prahnoucí;

tvá vidění, toť větru dechy

přes harfy struny táhnoucí

a zmírající v dálce vzdechy.

Co platny asketické muky,

Pán vyžaduje dělné ruky,

a kdo se zdráhá vzíti na se

jho díla jeho, věř mi, hřeší!

Buď obrem vlastním ve zápase

a vybeř to, co zdravé duchu.

Na rozum tvůj se často věší

snů divých vírné mátohy;

jsi lovec, jenž svou honí tuchu,

a chytáš přelud, ubohý,

klín sobě házíš pod nohy.

Ó vzchop se k činům a buď rek,

své nečinnosti ráznou snahou

hráz pevnou polož, spasný lék,

a v svatyň svojich mýšlenek

jen ony vpouštěj dumy snivé,

jež plní duši sladkou vlahou

nebeské lásky učinlivé.

Snad až mi jindy vzroste síla,

až zcela zmohu všecky bludy,

jichž potopa mne obklíčila,

až ještě více zkruším údy

a ducha svého posvětím,

tvým budu vládnout dědictvím.

Já nejsem schopný vésti rádlo,

síť pouštět pro lov do řeky,

v mou duši trochu ohně spadlo

z těch vidin, jež měl v duši Jan,

na Pathmu zjevy obletán.

V svět jiný, cizí, daleký

mne žene touha, nech mne jíti,

věř, Pavlem každý nemůž’ býti!

Vše může být – jen třeba chtíti!

Ó propusť mne! Slyš! Než noc k ránu

se na své pouti nakloní,

já musím navrátit se k Pánu,

rýč nad mým hrobem zazvoní;

nuž rozhodni se! Nemohu!

Já vykonal svou úlohu;

ať stádce svoje chrání bůh,

když opustil je přítel, druh,

má naděj slední i má těcha.

Jdi tedy s bohem, čas můj spěchá.

Tak propustíš mne? Bez hněvu

ti dávám s bohem, druhu milý.

V mou bolest žádnou úlevu

a žádný balsám v moje rány

a žádnou bližší cestu k cíli?

Tys zamítnul vše. Budiž však!

Než smrti stín se na můj zrak

jak černá peruť noci schýlí,

chci něco v paměť tobě dát,

v tvé vlastní hrudi nechám vzplát

dar zázračné své tvůrčí síly.

Těm duším bludným, jako tvoje,

jež s vesmírem se chtějí bratřit,

v své tužby, zápasy a boje

vždy jitra úsměv touží spatřit

a pevný, jistý výsledek

snah svojich vzruchu, zápasení

a pochyb, zmítání a snění,

div nejlepší můž’ býti lék.

Vem ode mne ten velký dar,

a když tě schvátí tajný žár,

vzlet síly, jež by chtěla bořit,

co vlastně sama nepochopí,

tu vzchop se a jdi divy tvořit;

pro duše, jež se v mlhách topí,

ku světlu nejlepší jest most

vždy pádná, příkrá skutečnost.

Na hlavu tvoji ruce skládám,

dar síly divů pro tě žádám,

zem v hloubi své i velké moře

i hvězdné šíré výšiny

ti odhaltež své hlubiny,

a světa šírém po prostoře

nic nestůj v cestě tobě zlobou.

Vstaň velký, zhrdej každou mdlobou,

žij k spáse jiných každou dobou!

Ach běda, otče, ty již jdeš?

ó pověz, co mně odkážeš?

Buď nástupcem mým; vem tu lásku,

jíž tento zhrdnul, jež mu cizí;

voď bratry v tichém víry svazku

ku zdroji, který nevymizí

z té pouště žití, věčně živý;

kdo čistým srdcem z něho pije,

ten sebe nezná – lidstvu žije;

ten, byť byl třeba pravdy chtivý,

na drsné, příkré cestě k nebi,

věř, divů nemá zapotřebí.

Já myslím práci, myslím snahu,

jež všecky přivésti chce k blahu.

A nyní s bohem – umírám –

teď naposled sem ruce dejte,

na chvíli bratry zavolejte –

pak se svým bohem chci být sám.