ČÁST PRVNÍ

Děl Hilarion k bratřím v Thebaidě:

„To nedostačí v odříkání, v bídě

a na modlitbách trávit život celý.

Pán kvetoucí jest keř a vy jste včely,

nuž leťte k němu! Život dát jest málo.

Ku skále říci: Dej mi vodu, skálo,

moh’ pouze Mojžíš, nám to nedostačí;

a noci trávit v bdění a dny v pláči,

je dětinství. Bůh když zří život taký,

se usměje, odvrátí klidně zraky,

toť váza, z které hrobový květ voní,

a Satan s pohrdáním plivne do ní.“

A každý z bratří tvář svou v dlaních schoval

a Hilarion klidně pokračoval:

„Dnes děláš pluh si, zítra ořeš půdu.

Však vyrval jsi dřív z duše bejlí – nudu?

Dnes zrno házíš v brázdu smělou dlaní,

však zkypřils vlastní hruď svou v lásky plání?

Dnes v práci pot se roní z čela tobě,

však jiného cos zří tvé oči obě;

tys propad’ pokušení, hřích tvým bohem,

on kyne z dálky kvetoucím ti hlohem,

květ vidíš – ne však trn ve žití hvozdě,

květ sprchne a trn ucítíš – však pozdě!

Ty vstaneš – odříkáš svou kapitolu,

pak práce jhem se stížíš roven volu;

tu nemyslíš, jak stroj svou konáš práci,

ty okov spouštíš v studnu, zříš, jak ztrácí

se v bezdné hloubi – zříš však na to tupý,

a přec by měly při tom jako supi

rvát myšlenky tvůj mozek, ale darmo,

klid, lhostejnost a lenost je to jarmo,

to závaží, jež ke dnu trhá tebe.

Ó červe, nač pán stvořil pro tě nebe?

Pro jeho slunce měls kdy pohled vděčný?

Čím hvězdných zástupů rej nekonečný

byl tvému srdci, pil’s tam povznešení?

Zač stálo celé mystické tvé snění,

tvé na růženci dlouhé přemítání,

tvé v prázdno civění, jež bylo spaní,

při kterém tupé otvíral jsi oči?

K zlu ochotný vždy jako lev, kdy skočí,

byls v duši své. Ó zázračná tvá hbitost

ku skoku neměla zde příležitost;

tys ctnostný z nutnosti, ne z pouhé lásky!

A Kristu chceš své ukazovat vrásky,

své rány, hnáty vyschlé dlouhým postem?

I život v poušti byl ti hříchu mostem

a spása duše je ti ořech tvrdý,

tys zatracen juž tím jen, že jsi hrdý,

tvá pýcha, bejlí, dobro v tobě dusí. –

Mně žíti v středu vašem se juž hnusí.“

A bratrů pláč a štkání znělo v tichu

a Hilarion pokračoval: „Mnichu,

kdo pravil tobě, že jsi vyvolený?

Má proto žití tvé mít více ceny,

žes jeho strom vzal z obecného lesa

a zvlášť přesadil, aby nad nebesa

moh’ volněj vznášet korunu svou zlatou?

A tento život duši tvé je ztrátou;

či noc když podává ti dum svých číši,

rci, jsi-li při tom bohu o vlas bližší?

A práce tvá? – Co na ní? – ty jen vraždy

se na hodinách dopouštíš a každý

tvůj okamžik je tvého hříchu sítí.

Sup hor by s tebou nezměnil své žití.

Ó buďme upřímní, jenž v poušti žijem!

Tak Antonín to nesnil s Pachomiem,

my jejich vzor jsme pošlapali v bláto

a vzali hrdou nečinnost jen za to,

my uspáváme svědomí své denně,

a tím, že těla vyrvali jsme ženě,

dáváme duši horšímu zlu – snění –

a propadáme kletbě otupění;

jsme stíny jen, jenž ve taláru chodí,

a loutky, Satan na šňůře jež vodí,

lžem sobě zásluhy a těžké muky

i stigma Kristovo ve dlaně ruky,

i plápolavý jazyk apoštolů;

jsme v propasti a sníme o vrcholu,

chcem světem být a svět jest beze hrází,

chcem věčnost obejmout – nám život schází.

Zda smím vás obviňovat? Nesmím, nechci,

jsme všickni lidé bezbraní a křehcí,

a věřím rád, že každý z vás v svém mládí

v svém srdci cítil vše, co Kristus radí,

a z dobré vůle provaz vzal na bedra,

by nesl se mnou tíhu dne i vedra;

to všecko vím a nic vám nevytýkám.

Šat pýchy první s duše svojí svlíkám

a pouze tvrdím, já nemohu déle

tak žíti chabě, líně, otupěle,

já musím od vás, musím v svět a hlavu

dél ve jho zvyku klást – v tom nezřím slávu –

v mých žilách vře to, v hlavě mé to buší:

,Vstaň z bídy svojí, poznej, že jsi duší,

střes okovy, hruď ponoř v pravdy moři,

jsi víc než hvězda, která v mlze hoří,

jsi víc než rosa, která na květ padá,

jsi víc než strom, jenž mízu jarní žádá:

neb ty chceš boha, chceš jej obejmouti,

vstaň, červe, z prachu, andělem spěj k pouti!‘“

Žár divoký, který mu z očí svítil,

jej stopil v lesk, ba kol i stěny vznítil;

mnich hlavou zdál se dotýkati stropu.

Ve srdcích všech on viděl světlou stopu,

již zanechal tam plamennou svou řečí.

On věděl, že jich ňadra kruší meči,

stál nad nimi jak žnec nad sžatým lánem.

A pravil dále: „Noc válčila s ránem,

já vidění měl. Pozvolna se spouští

mha na mé oči; já stál náhle v poušti

a dlouho šel jsem, sny mi v duši květly.

V tom po svém boku viděl jsem stín světlý;

děl vlídně: ,Půjdu s tebou!‘ – Jak chceš, Pane –

a mlčky šli jsme; náhle krok náš stane

u močálu, pln bláta, špíny, kalu;

ten rozkládal se před námi, a v žalu

jsem viděl, dál že nemožno jít věru.

V tom stíny rozeznávat moh’ jsem v šeru,

a rostly v davy a též v krátké chvíli

u močálu se s námi zastavily;

dál chtěly, ač si rady nevěděly,

a rostla noc a močál tměl se celý;

můj průvodce si na rameno sáhnul

a k mému podivu kříž z něho stáhnul

a vrh’ jej přes močál, takže byl mostem,

a davy rázem po tom dřevu prostém

se hrnuly ve nedočkavém zmatku

a tísnily se, ba vypukly v hádku,

a každý chtěl jít první po tom dřevu.

Můj průvodce stál klidném ve úsměvu

a pravil tiše: ,Nuže, přejdi taky!‘

Tu s bázní k němu pozvedl jsem zraky

a viděl krve stopy v zlatém vlasu,

tvář plnou požehnání, plnou jasu,

a oko velké, jako blankyt čisté,

i klesl jsem a zvolal: Nikdy, Kriste,

tak nesnížím tvůj kříž, bych po něm šlapal,

co prostředku jej svého štěstí chápal,

on příliš vznešený, a těžce želím,

že ti, jimž měl být požehnáním celým,

jej vyznávají, zkad jim to jde k duhu

a z něho štěstí dělají si sluhu.

Já nepřejdu – spíš sám se vrhnu v močál.

A světlý stín, jenž náhle růsti počal,

se sklonil ke mně, políbil mne v čelo

a v jitra zoři, v níž se nebe skvělo,

se rozplynul a s ním vidění moje.

Má zprahlá duše pila chladu zdroje

a v duši mé to stálo vryto blesky,

mé prchly pochyby, mé prchly stesky

a moje touhy v chladivý vzduch jitra,

roj bílých holubic mi letly z nitra.

Ó bratři, na kolena, přelud lichý

zaplašme z duší, vyznávejme hříchy,

bůh blízko jest, v prach všickni, modlete se!“

A jako vítr když se stočí v lese

a z hloubky duní, tak to chrámem znělo,

o stupně oltářové tloukli čelo

a v pláči lkali: „Vyznávám se bohu,

že v sítě hříchu často klad jsem nohu,

blahoslavené vyznávám se Panně,

že po ovoci zla jsem vztáhl dlaně,

i Janu Křtiteli a Pavlu, Petru,

že byl jsem otrok snů a hříčka větrů,

všem svatým lkám svou bídu, hříšník slovem

a myšlenkou a skutkem, plachým lovem

jsem za vinou spěl jak chrt za kořistí.

A přec můj život, v jeseň svadlé listí,

měl býti dobrých skutků žírnou prstí,

a jest jen býlím v Satanově hrsti,

jež, Kriste, bez tebe on vrhne v plamen.

Měj smilování, bože!“ Mnich děl: „Amen!“

A pozvedl se náhle, vztah’ své ruce

a kráčel k dveřím. Druzí štkali prudce

a cestu jemu zastoupiti chtěli

a před ním klesali, lem šatu stmělý

mu líbali, on s povznešenou skrání

šel středem jich a svoje požehnání

jen splývat nechal s rtů na jejich hlavy.

Pak vyšel z chrámu velký, shovívavý,

děl hlasem hromu ještě na zápraží:

„Ať za mnou jít se nikdo neodváží!“

Ven vyšel, ale děs jej schvátil náhle,

kol chatek mnichů v smutné poušti zprahlé,

kam padl zrak, vše vlnilo se davy,

a stály hustě, hlava vedle hlavy,

a byli muži, ženy, byly děti,

a s berlou kněží a o holi kmeti

a všickni přišli rázem v této chvíli,

by odejít mu odsud zabránili.

Je vychrlila vše poušť beze hrází:

ti z Majumy sem přišli a ti z Gazy,

ti z Elusy, jíž on dal poklad víry,

ti z Facidie, kol níž mořské víry

hřmí stálou bouří v nocích bez měsíce;

jak stáli zde, jich bylo na tisíce,

a všickni k němu v žalu ruce vzpjali

a „Neopouštěj kraj náš!“ hlasně lkali,

„Ó zůstaň s námi!“ „Tvoř zde dál své divy!“

Stál Hilarion dlouho tichý, snivý,

pak rukou kynul. Davy stichly rázem.

„Proč nenecháte plaza býti plazem

a orla orlem? V srdci hlas nám zvoní:

Pán vítr jest, kam dechne, tam se skloní

mdlá třtina, lidská vůle, jak list svislý.

Svůj cíl z nás každý nosí ve své mysli:

já nechám vás, vy nechte mne. Jsem starý,

chci klid a ticho, poslední ty dary,

jež před smrtí si žádat snad je hříchem.

Však vezmu ten hřích na se, líp než pychem

a marnou slávou ztratit cestu k ráji.

Jsme harfa, na níž prsty boha hrají. –

Co na mně chcete? To zde pouští není,

zde mnoho práce, málo utrpení;

zde mnoho snahy, ale málo činů,

zde schovat lze se před vedrem v chat stínu,

zde dobrá voda, palmy štědré příliš;

zde jásáš, mnichu, když myslíš, že kvílíš,

zde shon a ruch, a já chci ticho hrobu.

Ó nechte mne, dost dlouhou žil jsem dobu

zde v středu vašem. Neznámý chci býti,

jeť sláva měch, zkad Satan dává píti,

by omámil nás cestou v propast snáze.

Jest pokušení; ale v rovnováze

nás drží samota a bolest těla.

Ó nechte mne, dokud se jitro bělá,

bych urazit moh’ veliký kus cesty,

bych nepolekán vesnicemi, městy

moh’ žíti lidem ne, leč pouze bohu.

Váš pláč jest těžká koule na mou nohu

a vaše zraky závaží mým křídlům.

Proč nechcete, bych božství věčným zřídlům

stál blíž než vy? Co mně jest po vás tady,

co vaše lodi s vašimi mně stády?

Co potom je mi, že tvůj velbloud, brachu,

jest ďáblem posedlý? co potom, v prachu

že vlečeš ty zas zmrzačené oudy?

Co jest mi do tvé plachty, do tvé hroudy?

co do tvých vředů, co mi, žes ty slepý?

Můj život džbán, já rozbíjel ho v střepy,

a všem vám tekla z něho spásy voda.

Teď nechte mne. Pán sršeň jest a bodá

mou duši, musím dál, chci žíti v skrytu,

bez přání, touhy, myšlenky a citu,

jak v poli kámen, jako řasa v moři.

Ó nechte mne, chci píti věčnou zoři!“

Chtěl jíti, ale davy temně hřměly

a hrnuly se k němu jako včely,

a mniši vyšli z chat a před ním klekli.

On vytrh’ se jak tigr divý, vzteklý,

svou berlou jal se tlouci v tvrdou půdu.

„Dál! z cesty! co chci pouze, dělat budu,

vy chcete, bych byl na Ježíši zrádcem,

bych, černá ovce, kráčel s celým stádcem

tou cestou tmy, jež dlážděna jest sliby?

Co tady? Nevím, komu se zde líbí.

Blud Arianů smrdí kolem vzduchem.

Ó nechte mne, mně nelze klidným duchem

se dívat na řádění divé lůzy,

na prázdné chrámy, na ty skutky hrůzy,

jež na ovčinci tvém se dějí, Pane,

na oltáře tvé v bláto rozšlapané,

na vraždění tvých synů mečem, slovem.

Ó nechte mne! Jdu za nebesy lovem!

A znova se jim vytrh’, jak moh’ prudce.

Šat chytali mu, líbali mu ruce

a prosili, a lkali bez ustání.

Na Hesychia opat kynul dlaní

řka: „Přiveď osla sem, chci trochu jeti,

jsem slabý příliš.“ Stalo se. V tom děti

se vyrojily jak motýli z davu

a mnicha obklopily, kladly hlavu

na jeho nohy, aby nemoh’ dále.

On nad nimi stál roven mračné skále,

pak střás’ je, jako prach střásáme s šatu.

Sed’ na osla a ujeti chtěl v chvatu,

leč jako zdi po stranách davy stály

a nepustily jej a stále lkaly.

I pravil k nim: „Za svědka beru boha,

že neustoupí-li zpět vaše noha,

já nucen zůstanu, však ústa moje,

ta nedotknou se chladivého zdroje,

ni sousto pokrmu je neovlaží,

na písek lehnu, kde žár nejvíc praží,

až hladem umru. Smrt má na vás padni!“

Však nyní oni jak on byli chladni,

na místech zůstali, kde stáli právě;

pak táborem se rozložili v trávě,

jak řetěz objali kol Thebaidu;

chléb, jejž přinesli s sebou, jedli v klidu

a modlili se, když kles’ večer k zemi.

V svou chatu zašel Hilarion němý.

Noc na poušti jest jitro v duši lidské.

Sny, zápasy a dumy gigantické

se jako hvězdy z lůna tmy jí noří,

a v srdcích jako strážné ohně hoří,

kterými věčnost znamení nám dává.

Noc byla tichá, veliká a tmavá

a plna vůně, která nad ní táhla,

ve kmitu hvězd se zdálo, že poušť zprahlá

má úsměv v zkamenělém obličeji.

Ve mraků řasách andělové spějí,

a hvězdy svítí křídel jejich péry.

Na obzoru par kotouč modrošerý

se vzmáhá, roste, dělí a zas pojí,

jak stíny mrtvých tam by v divém boji

se potýkaly. Kde zem s pouští splývá,

jak zlaté oko Orion se dívá,

hvězd tlumy v hloubce jako písek zlatý

se slabě třesou. Dřímou mnišské chaty,

leč mniši nikoli, noc jim jest ránem:

tu duše nejlíp mluví se svým Pánem,

tu nejlíp ze svých zpovídá se hříchů,

v své rány kape balsám klidu v tichu.

Sen, Satana léč, nadarmo ji láká,

teď ona pták, jenž letí nad oblaka,

a v etheru se jako hvězda třese.

Vy chcete dobří být – ó modlete se;

však svatými-li před Pánem být chcete,

tu na modlitbách bděte! bděte! bděte!

Nad zemí táhlo cos jak smutné vzdechy,

snad hlídajících andělů to dechy;

slyš, nyní zpěv! jde s nebe, nebo z hloubí,

dva hlasy spolu sváří se a snoubí

a rostou výš, pět jiných v tón ten padlo,

sta duší v zpěv ten lásku svoji kladlo,

svou víru, vášeň nenasytné touhy.

A byl to hymnus velký, slavný, dlouhý;

jenž pod širým zde nebem rozloženi

krok Hilaria střehli, v toto pění

své hlasy vmísili. Ten zpěv zněl nocí

pln lahody a veleby a moci,

a chvílemi, kdy chvěl se v umírání,

jej provázelo vzdálených lvů řvaní.

Když v noci všecky hlasy usínají,

ty promluv, Pane, v hloubi srdce nám,

v tmách snů když jiných těla umdlívají,

ty budiž sluncem nám!

Když v noci každý přikrývá své údy,

ty, Pane, duše přikryj radostí!

Jak lidé svlékají šat, svlíkni bludy

a hříchy s úzkostí!

Do útěchy své, která neoklame,

nám duše zahal jako ve rubáš,

ať světa proud se marně o nás láme,

ó budiž naše stráž!

Myšlenku posvěť, která v duchu zkvětá,

a stesky naše v andělský zlaď zpěv,

Beránku, Choti, Zdroji, Chlebe světa,

v svém světle nám se zjev!

Tak z hluboka a mohutně to znělo,

že přilákán zved’ purpurové čelo

z vln písku plný měsíc a se díval

po širé poušti, ký sbor duchů zpíval

tu hymnu noci, útěchy a klidu.

Ve sborech kolem černé stíny lidu

se tměly, tmavé jako mnichů chatky.

A dále hučel nápěv snivý, sladký,

a vzdechem u Edenu prahu zmíral,

kde zlatou váhu anděl v ruce svíral.

V té chvíli Hilarion vyšel z chýše,

žák jeho Hesychius za ním tiše;

šli mezi davy, dále trochu stranou.

Jak dechy noci ze hluboka vanou!

jak svítí hvězdy! jaký mír a vůně!

Čí srdce, otče, pochybnostmi stůně,

ten musí ozdravěti v také noci.

Pak na smrt stůňu, nebo nemá moci

víc nad mou duší vesmír neobsáhlý.

Jsem více nežli poušť ta kolem zprahlý;

já žízním. Vy mi nechcete dát píti.

Což nestačí ti, otče, naše žití?

co dělat víc lze, co se dělat sluší,

by nebes mír se navrátil v tvou duši?

Má duše studna, v níž se světlo stalo,

co děláme zde, věř, jest všecko málo;

ta léta v poušti strávena jsou mžikem,

a naše práce? Satan jhem svým, zvykem

nás zkrotil všecky; zvykli jsme juž postu,

a naše modlitba? Ach, po tom mostu

juž žádný z nás nedojde k bráně nebe!

Co tedy dělat, otče? Zapřít sebe,

to první jest a slední přikázání;

své tělo zkrušit, zrnko písku v dlani,

žít jenom duchem, blíže přijít bohu.

Když dělám ale všecko, co jen mohu?

Co může, dělá každý, to je snadné;

když pustíš s ruky kámen, jistě padne,

však dělat víc než můžeš, to jest jiné.

Duch křídla dostává, když tělo hyne.

Chci zničit se, bych před Pánem byl všecko:

Já odevzdal se bohu, slabé děcko,

já rozdal jmění chudým a sám chudý

jsem záhy opustil vše světa bludy.

Let šedesát jsem v poušti žil, byl chorý

od postu, vírou svou jsem nosil hory

a uzdravoval nemocné svým slovem.

Můj celý život obíleným rovem;

toť pouhé nic, je třeba znova začít.

Své síly dlužno dle své vůle páčit,

ne vůli podle sil. Teď noc jsem tmavá.

Co trápí tebe? Vždyť jsi bratří hlava. –

To právě, rád bych posledním chtěl býti.

Mne umořuje toto vaše žití,

mně otravou jest duch té lidské slávy,

mne urážejí tyto hlučné davy;

co chtějí na mně? Těš se jejich lásce.

A prodej při tom duši s ďáblem v sázce.

Ne, nikoli, já musím odejíti.

Mně poustevníků velký příklad svítí,

jež v Egyptě jsem viděl; ti přec žijí!

ve skalných děrách bez šatů se kryjí.

Já jednoho zřel, říza jeho hrubá

jej nechránila před vlhkem, jímž gubba

vždy mokvala, v níž žil on třicet roků,

a když se často voda v divém toku

z děr tajných vynořila, on v ní k pasu

stál pevný, úsměv v tváři, radost v hlasu!

A jiný tak šel za svým velkým cílem,

pil pouze vodu pošpiněnou jílem,

v svůj brloh pustil šakala a lvici,

však nikdy člověka. Ples ráje v líci

mu vepsal anděl smrti odlétaje.

A nelze jinak dojíti bran ráje?

Snad jinému lze jinak přijít k spáse,

mně ale všady nebe zamyká se;

mně kyne pouze ve zničení těla

klíč, jímž se brána otevře mi celá.

Ó závrať to, ó nebes opojení,

myšlence jedné posvětit své bdění,

se obětovat bez falše a celý.

Být stále nadšen, odhodlán a vřelý,

mít v duši strunu, jež se stále chvěje,

jen v jednom žít, co v duši jen se děje,

a nebe, moře, hvězdy, zvěř a vlny

a celý vesmír velký, tajuplný,

jen zrcadlem své udělati duši,

a najít v sobě boha, jehož tuší.

To pravý život! Jsou však povinnosti,

jež k světu víží nás – Ó dost, ó dosti!

Tu strunu znám a dobře vím, čím zvučí.

Však ducha samota jen pěstí, učí,

a povinnost můž’ výmluvou se státi,

kdy duch se chvěje, v boj se krutý dáti.

Dřív na svém pracuj, synu, posvěcení,

zkruš tělo dřív a otevř bránu bdění,

zkad svaté zjevy nakloní se k tobě.

Strom života pak vzroste na tvém hrobě.

A bratr vedle může zhynout bludem?

Ví dobře o něm Pán, či my snad budem

za všecky hříchy světa odpovídat?

Hleď dříve práh své vlastní duše hlídat!

Kde psáno jest, že člověk ve svět hozen

jest pro celek a pro společnost zrozen?

Bys bohu bližší byl na světa pouti,

to starost tvá, nechť věčně tebe rmoutí!

Buď dobrý k všemu, co ti přijde v dráhu,

však nejdřív vyrvat prastarému vrahu

hleď svoji duši! A když tato křičí

po samotě, tu pošlap trpasličí

to hejno úsluh, k jiným povinností.

Ne stejný duch se v každém těle hostí,

můj, samoty syn, zpět chce k matce svoji.

Ó chápu nyní, v jakém chvíš se boji!

však marně, otče; zříš kolem ty davy?

Voj Faraona větší byl a dravý,

a přece Mojžíš přešel rudé moře:

Já nepopustím, nechť svým postem zhynu.

Toť samovražda, otče, moh’ bys vinu

si udělati prahem ku zásluze?

A Hilarion zamlkl se v hrůze.

Juž svítalo a bílé pruhy světla,

jak poušť by kolem liliemi zkvětla,

se táhly. Hvězdy bledly na své dráze

a stádo lvů šlo píti ku oáze.

Co Hilarion nesvlažil svá ústa,

den čtvrtý juž, a jeho touha vzrůstá

po samotě, čím větší hlad jej trápí.

Žár zimničný v něm vře, v lesk divný stápí

tvář vybledlou, na které stopy slzí.

Jest mdlý a slabý, cítí, že juž brzy

v něm dohoří ta jiskra, již zvem žití.

Zří na poušť, jak se v dálce v slunci třpytí,

na blankyt čistý, modrem svým až děsný,

a těžce lapá dech a znova ve sny

se hříží duchem, který v mhu se halí.

I zdá se mu, ty davy – to jsou skály,

ne lidé víc – pak zase myslí, tmavý

že přelud tísní jej, že tyto davy,

jež kolem vidí v táborech a stráži,

jsou dílem jeho ducha, a zas váží

snů obrazy a skutečnost, a neví,

kde tato začíná, kde mizí zjevy.

Ba chvílemi si myslí v divé křeči,

ty zástupy že Satana jsou léčí,

by sklamal jej a od boha jej vzdálil.

I vztyčí se a mluví, jakby šálil

jej děsný přelud – a zas klesne k zemi.

Šlo k poledni; obklíčen bratry všemi

se vzpřímil z mdloby, Hesychiu kynul,

by svolal dav. Slov nesouvislých řinul

se příval z jeho úst, když zřel jak mračna

se valit blíže zástupy: – „Jest lačna

má duše samoty, chce k bohu jíti!

Ó mluvte, co jste přišli tady zříti?

Kmet bezbranný na horkém písku leží

a slova jdou mu z vyprahlých úst s těží

jak kapky z houby, když jest vyždímaná.

Já nikoli, vy pokoušíte Pána;

já k němu chci a vy mne nepouštíte;

vy nevíte, jak hluboké a skryté

jsou zdroje, s vrchu samoty jež tekou,

jak velbloudi se vaše duše vlekou

svým prachem. Máte vztek, že křídla nosím.

Juž nezlobím se, ale pláču; prosím,

co dobrého kdy vyšlo vám z mé ruky,

stůj před vámi! Či chcete, moje muky

by Kristovým se vyrovnaly záhy?

S tím souhlasím, když chcete, lehnu nahý

si do písku, kde nejvíc slunce praží,

a všickni vy, jenž tady jste mi stráží,

mne k zemi přibijte a poplvejte,

z bodláku pouště korunu mi dejte,

ať pastvou hmyzu stanu se. – Tmám zvyklí,

k dnu samoty jste nikdy nepronikli,

vy nevíte, co tají ve svém lůně,

co slastí, medu, rozkoše a vůně,

co zjevů rajských. Samota jest moře,

dna nemá, břehu nemá, na obzoře,

kde hasne svět, jí nový otvírá se.

Dech, který hraje v samotáře vlase,

jest jiný, nežli mezi vámi proudí –

A proč k vám mluvím? Bůh je, který soudí,

a jeho vůle platí; on chce tomu,

on, který mluví v ohni, vichru, hromu,

chce, abych v samotě žil k jeho chvále.

Vy můžete zde státi dál a stále,

já půjdu přece, jak má není péče.

Bych zaklínal vás, zapřísahal kleče,

vím, platno nic; já patřím ve tvář zrady

a jednám podle toho. Nejste tady,

já nevidím vás, vidím pouze nebe,

já nemluvím víc, pohroužím se v sebe.

Jak libo, zůstaňte, jsem sám, to stačí.“

A Hilarion umlk’ v hořkém pláči,

slz ručej tek’ mu v sněhobílou bradu.

Tak protkán ostny bolesti a hladu

na prahu svojí chaty ležel ztuhlý;

jen oči jeho, řežavé dva uhly,

že dýše, svědčily. Kol v tlupě hnutí

a šeptání. Jak v bouře procitnutí

na moři vlny šlo to mezi nimi:

„On klame se.“ – „Ať zří, že nejsme zlými.“ –

„Jen z lásky jsme tě drželi, jen z přízně!“ –

„Nám líto jeho hladu, jeho žízně.“ –

„Hle, světec boží, střežit jej, co platné,

on divem strhá naše sítě matné.“ –

A rostl ruch a juž propukl v bouři,

jak před Samumem, když se nebe chmouří,

ve písku sloupech duní z hloubi země.

„On pravdu má.“ – „My nevděčné jsme plémě.“

„Ať jde, když chce!“ – „Však on se časem vrátí.“ –

„Hle jaká záře čelo jemu zlatí;

když nepustíme jej, co snahy naše?

Bůh unese ho jako Eliáše

na voze vichru při hromu a blesku!“ –

„Však kdyby chtěl, on našel by si stezku

a neviděn by prošel mezi námi.

Ať tedy jde za svými myšlenkami!“

A tisíc hrdel zajásalo křikem,

a spojilo se v jednu vřavu mžikem:

„Jsi volný, otče!“ – „Jdi!“ A v téže chvíli

jak vlny v moři v dví se rozstoupili.

Jak slova tato slyšel Hilarion,

křik’: „Haleluja! Otevřel se Sion!“

Vstal náhle jako mladík, vztyčil hlavu

a ruce vztáhl přímo proti davu,

hlas jeho hřímal, oko blesky silo:

„Ó chvalte Pána, velké svoje dílo

on dovršil, otevřel oči slepým!

Jsem sám a jdu a divům velkolepým,

jež tají svět, se budu dívat v zraky.

Jdu ke dnu země a jdu nad oblaky!

Jsem hlas, jenž volá, ruka jsem, jež tluče!

Jdu, letím cizím světům do náruče,

na křídle vidění jsem nesen žhavém!

Ve dílnu boha nahlížím tím právem,

že vyšel jsem z ní posvěcen a čistý!

Z mé duše roste lilie, na listy

jí místo rosy nebes hvězdy kanou.

Jdu hlady mřít a opojit se manou!

Nuž, Haleluja! Na poušť! křičte v plesu.

Do vašich srdcí, jak do skalných tesů,

bůh uhodil mým slovem jako holí,

a pramen vytrysk’. Já byl dřív strom holý,

pod tíží květů skláním teď své suky;

jdu, požehnání padá s mojí ruky,

nuž tlucte v cymbál, bijte v harfy zlaté

a hlučně zpívejte ty sloky svaté,

jež Israel pěl, když ve rudém moři

se Faraon oct’ s vojskem, vozy, oři.

Jdu, s bohem, bratři, s bohem, sláva bohu!“

A pevně, mužně zaryl v písek nohu

a berlu vzpjal a kráčel volnou drahou,

již klestili mu. Kráčel pouští nahou.

V tom slunce ohromné juž zapadalo,

jak rudá výheň nad obzorem stálo;

i zdálo se, ten kmet čím dále kráčel,

že za sebou stín velký pouští vláčel,

a kolem skrání aureolu žhavou

že zmizel v slunci s povznešenou hlavou.