ČÁST TŘETÍ

Loď stále pomalejší ve svém běhu

jak raněný pták blížila se k břehu,

jenž z dálky, roven černavému mraku,

jak skalnatá sráz příkrá hrozil zraku;

lom pustý, prázdný, bez keře a stromů,

jak stěna kolmá vpuštěn v bouři hromů,

vln zpěněných a rozvaděných stále.

Zrak nevěděl, kde může přistát k skále

ta vetchá loďka, jež jak pírko ptačí

se chvěla zuřivých vln ve chumáči.

Leč lodník, silný muž a ostražitý,

znal dobře cestu, znal i skalné štíty

a bez bázně běh lodi vykazoval.

Mrak skalin z dálky hrozící se schoval,

jak přijeli blíž, jakby v jedno splynul

s mlh turbanem, jejž kol skrání si vinul;

teď veslem několik ran, chvilek málo,

a údolíčko zelené se smálo

vstříc na plavce v střed skalin co klín svěží,

jak zázrak vražené; loď čile běží

a hravě hřbety vln podává sobě.

Teď vítr zdul jí rázem plachty obě

a vlny hřebeny své bílé tříští

o hnědá vesla. Juž jsou v přístavišti.

Jak nepozdravit zemi? Plavců křiky,

ruch na lodi a v přístavu, toť díky

za šťastnou plavbu k nebi vzlétající.

Byť drsné hlaholy vždy vítězící,

cos hymnou vyznívá z nich, čistě lidský

cit radosti, že žijem, nebo vždycky,

ať vládne člověk živly vůle kynem,

ví přece nejlíp, že jest země synem,

ta vždycky vlídná matka jeho rodná;

tam pro kořeny jeho půda vhodná,

byť větve třeba světa po prostoře

se rozpjaly a přikryly i moře,

duch, stromu toho pták, vždy touží zpátky.

Zem cítit pod nohou zas cit je sladký.

Hluk v přístavu, když loď se šťastně vrací,

jest hymnou plesu po hotové práci,

v něm vědomí vždy slyšíš lidské síly.

A cestující juž se rozptýlili;

na palubě zbyl stařec s lodi pánem,

kmet bedra svá měl přepásána lanem,

hůl velkou v ruce se znamením kříže;

ač léty stižen, kráčel bez obtíže,

a blesky důvěry mu s očí plály.

Teď ze záňadří vyndal svitek malý

a s úsměvem jej podal lodníkovi

a přátelskými zahovořil slovy:

„Loď tvoje plula jako labuť hladce,

a hoden dělník mzdy jest podle práce;

tvá byla krušná, líbila se bohu,

já chudý kmet ti málo dáti mohu,

a přece mnoho; svého péra rysem

jsem sdělal druhdy opis svatých písem,

to chceš-li, vezmi, s ním ti dám své všecko.“

A lodník odpověděl: „Moje děcko

jsi uzdravil, jsem díky dlužen tobě,

bez tebe leželo by ve vln hrobě,

a já bych sirý ku rodnému břehu

loď nebyl hnal tak u veselém běhu;

jdi nebo zůstaň, co mám, tobě patří.“

A pravil kmet: „Mně zdá se, že jsme bratři

v té chudobě, která se líbí Pánu.

Kdo chudobu má, ten jí nebes manu,

ten s radostí se na svět celý dívá,

ten v ruce boha klidně odpočívá,

ten s úsměvem se může rozpomníti

na jesle, v nichž jsi, Kriste, musil sníti,

jen osla s volem ku své maje stráži.

Kdo chudý, stojí nebes na zápraží,

jest věčně vesel, nezná žalu, nudy.

Jak děkuji ti, bože, že jsem chudý!“

Hlas jeho podobal se chvalozpěvu;

juž vystoup’ z lodi, nadzemskému zjevu

se rovnal chůzí; lodník hleděl za ním

se srdcem plným díků, požehnáním

krok jeho provázel. Kmet dále kráčel,

do středu pevniny se hlouběj stáčel;

kraj, zelení jenž smál se u přístavu,

se stále jevil ve přísnějším hávu

lad rozsáhlých, jen místy tráva žlutá

se chvěla větrem, celkem nedotknuta

se zdála země stády, vozy, pluhem.

A myslil kmet, jak tady v boji tuhém

o skývu chleba se as člověk svijí.

Krok jeho místy vyplašil pár zmijí,

jež na slunci se v písku vyhřívaly.

A ticho zas a pusto, lada v skály

se měnily, jímž sem tam na úbočí

se zelenala tráva, těcha očí,

však nikoliv co rozvlněné moře,

ve úžlabinách rostla nízko, spoře

a krátce, nebo divý často příval

po bouři s hukotem ji dolů zrýval

a stopy ručejů těch bylo znáti;

a skály rostly tak, že do závrati

se kupily a léčky kladly noze.

Kmet myslil: Pustý kraj, však přece koze

by stačilo, co může poskytnouti,

však člověka jsem nezřel na své pouti,

to víc mne mate. – A zas kráčel dále.

Chýž viděl zády přitulenou k skále,

i zaměřil k ní rychle cestou sráznou,

leč když tam došel, nalez’ chatku prázdnou.

„Však nejsi prázdna, bůh v tvých stěnách bydlí,

a blankytnými andělové křídly

tě oblétají v hor posvátném tichu,

neb jsi-li prázdna, jsi jen prázdna hříchu!“

(kmet pomyslil a přestoupil práh chatky),

„když nemáš pána, služ mně na čas krátký,

než k jisté práci vykáže bůh cestu.“

I našel dosti na ohništi klestu

i chleba v komoře. Noc strávil klidnou.

A sotva jitro září svojí vlídnou

se okny dívalo, juž povstal jarý

a vyšel, rozhlížel se kol, zřel páry,

jak modrým věncem temena hor halí

a rovny potopě se dole valí;

jak šípy zlata protkává je zoře

a kouzlí duhy v toto vzdušné moře.

Vzal berlu svou a pohrdavě měřil

hrot skály, který nad chýží se šeřil,

a hrozil každou chvíli níž se snésti,

i usmyslil si tuto skálu slézti;

tam volný rozhled rozvlní se oku

a zjeví se cíl nejistému kroku.

I vstoupal o berlu se podpíraje

a časem shodil štěrk s pěšiny kraje;

ten dolů letě ohlas v skalách zbouzel.

„Teď kdybych osla měl, ten by se zpouzel

jít cestou touto, pravil tiše k sobě,

že nemám ho, jsem volný v každé době;

dle vůle jdu, kam šine se jen noha,

a nemám cíle, pouze chválit boha –

a dobře činit,“ hlas mu dodal v duši.

Čím dále stoupal, stezka byla užší,

však neustál kmet, až byl na vrcholu.

Ach, jaký rozhled kolem, výš i dolů!

Stál na té skále, jejíž lebka šerá

tak děsnou lodi být se zdála včera,

a patřil dolů, kam stačily zraky,

a patřil k nebi výše nad oblaky,

jenž, stádo labutí, se vzduchem nesly

a časem na hrot příkré skály klesly

jak poutí znaveny. Vzduch ostrý, svěží!

A dole jaká propast pod ním leží!

To moře, plocha stříbra, v dálku svítí,

sta jisker zlatých nad ním zří se chvíti

a běhat po něm, jak by všecky hvězdy

k dnu moře klesly v tajuplné sjezdy,

a nyní z hlubin září prokmitaly;

a příkré skály kol zátoky stály,

pln vrásek stěny, v kterých žlutým klasem

stvol trávy kýval, nad jich modrým pásem

mhy v dálce ku modrému nebi lnuly.

A kmeta zraky k předu, zpět se pnuly,

vše objímaly; ohled se, za ním

skal tesy lnuly ku písčitým stráním,

jež v lada měnily se vlnou dlouhou,

na obzoru zas sepjatou hor prouhou.

Však podivno – ta všecka krása kolem

se zdála mrtva, nad květiny stvolem

se motýl nemih’ tu, ni brouček v písku,

pták nerozdělil vzduch, by v srázném trysku

zas v skalách zmizel slídě po kořisti;

ty skály byly jako z kovu, listí

se nezachvělo ani větrů písní,

kraj celý jak by zaklet utkvěl v tísni

a ztrnul bázní, která k srdci sáhla

a jako pěstí železnou je stáhla.

Jak v kleštích bylo srdce kmeta jato,

zřel na let oblaků, na slunce zlato,

na stříbro vln a prázdno v srdci cítil.

Jak stébla tonoucí se zpěvu chytil

a jeho žalm zněl truchlivě tou pouští.

I nevšimnul si, že se hnulo houští

pár kroků před ním; dál svou píseň zpíval.

Zas pohnulo se – někdo se tam skrýval;

a jak dokončil stařec hymnu svoji,

zřel teprv muže; plaše před ním stojí,

jak v rozpacích, šat sedraný a chudý,

jen s těží halil vychrtlé mu údy,

vlas zcuchaný a obličej měl bledý,

na bosých nohách byly krve sledy,

jak dral se houštím, úžlabinou tesů.

Ten ubožák měl v zraku stopy děsu,

bál mluvit se, zřel plaše ve tvář kmetu.

„Ach, člověk! bohu díky!“ tomu s retů

jak hymny poslední verš zvučně sjelo,

„od včíra nevím, co se se mnou dělo;

rci, příteli, kde jsem, kraj divný, cizí,

čím hlouběji jdu, stopa žití mizí,

kde lidé jsou?“ „Tys cizí jistě,

neb jinak na tomto bys nestál místě,“

muž pravil plaše kolem otáčeje

své oko, z něhož sálá beznaděje;

„jdi rychle odtud, život-li ti milý!“

„Proč stojíš ty zde?“ „Věř mi, ani chvíli,

v níž pták na větev s větve sletí, tady

bych nestál, avšak musím, dbej mé rady

a pusť se dolů svahem, seč jest noha.“

„Nač báti mám se, všady zem je boha,

a sílu mám vždy, dokud jest On se mnou,

však jasněj mluv, svou vysvětli řeč temnou.“

„Čím otálíš, tím motáš se víc v léči,

pojď rychle, oba jsme tu v nebezpečí;

já včera zřel ho, kdy šel píti k moři,

ne v pravo tam, kde v slať se noha boří,

sem v levo, dolů, odkuds přišel právě;

pojď rychle!“ A juž táh’ jej namáhavě

po srázu dolů, až za malou chvíli

pod zakrslým se fíkem zastavili.

„Nuž pro bůh, mluv přec!“ „Vše ti povím;

já viděl tebe, ukryt byl jsem křovím,

já musil ven, já viděl, kterak láká

jej píseň tvoje z díry –“ „Koho?“ „Draka!“

Tím slovem před kmetem se balvan svalil,

taj podivný, v nějž celý kraj se halil,

byl roztržen, teď náhle všecko chápal;

byl sobě slepec, který ve tmách tápal,

a bylby vrazil na sloup vedle cesty.

„Já dobře vím, jsou různé bohů tresty:

mor, potopa a líté krupobití,

všech živlů hněvy, když se chtějí mstíti,

jim nestačí však. Ve draku je všecko:

tvé pole, tvoje dobytče, tvé děcko

jest obětí, kdy? nevíš, kde? řeč marná,

než přijdou bouřky, vzduchu tíha parná

tě upozorní: mrak je na obzoře

a páry závoj nad hlavou má moře;

než zem se třese, v ňadrech jí to duní,

leč tady ticho, kraj spí na výsluní;

ve zlatu jeho dřímou tiché chaty,

a stáda se pasou podél vrchu paty,

v tom on se zjeví a s ním všecka zhouba.

Kde stádo tvoje, jediná tvá chlouba?

Vše na útěku divém ve chomáči!

však mnohem rychlejší jsou křídla dračí

a koncem rád jsi, když jen život chráníš.

Vše malomocné, čím se jemu bráníš,

vždyť jeho tělo krunýř tuhý kryje.

Já dvakrát zřel ho. Obrovská ta zmije

má křídla, mrak z nich padá, jak je sehne;

strom přerazí, když ocasem jej šlehne,

zem vypálí, kde spí, jed slintá ústy.

Kraj tento, příteli, tak nebyl pustý,

stád čilé hlasy moh’ jsi slyšet v stráních,

z chat vinul modrý kouř se v dobách ranních,

vše bylo čilé, veselé a svěží;

tu přišel drak, kdes pod zemí prý leží

sluj tmavá, kde se vylíhl z par sirných.

On zavinil, že pustý je kraj širý,

vše prchlo, nejdřív pastýři a stáda;

on dál se pustil, z hor si vylít’ v lada

a brzy rolník uprch’ s dětmi, s ženou.

Kdys přepad’ vísku v spánek pohrouženou,

šleh ocasem, a otevřel si stáje

a zdávil vše, co našel, odlétaje;

na střechy chrlil pršku jisker žhavých,

až zmizel prachu ve kotoučích tmavých.

A rostl při tom, já jej poprv zočil,

tu dvakrát ocas kolem těla točil,

leč po druhé, jen pozděj’ málo neděl,

jsem zhledl jej, tam na té skále seděl,

a ohon vinul se mu podle skály

jak černý strom; žral ovce, když byl malý,

však pozděj osly, soumary a voly,

co našel v skalách i co přepad’ v poli.

Co zbylo? odejíti; strach náš vzrůstal,

i odešli jsme.“ „A jen ty jsi zůstal?“

se tázal kmet, jenž upad’ v těžké snění.

„Ne z dobré vůle, to je k pochopení;

já v první chvíli šel též s ostatními,

leč brzy náhled vznikl mezi nimi,

že potvora, když vyžere ty lady,

se musí sama buď umořit hlady,

buď jinam přesídlit. Jen pohleď kolem,

zrak tvůj se sveze jen po lánu holém,

pták křídlem nezašumí nad tvou skrání,

vše mrtvo, pusto v skalách jako v pláni,

ni stopy zvěře, a drak přec je žravý;

i nahlížíš teď, náhled ten jest zdravý,

buď musí hlady umíraje schovat

se někam do skal, neb se vystěhovat.

Leč kterak zvědět výsledek té sázky?

kdo vyslídí ho? Nikdo z pouhé lásky

ku krajanům se neodvážil na to,

ať slibovali dobytek i zlato.

I usnesli se, los by tam byl sudím;

pad’ na mne, a tak vidíš, kterak trudím

se v této poušti, poslán na výzvědy;

tu hloží tají mne, tu balvan šedý,

stín děsí mne i kámen, jenž sám padá,

a z každé díry potvorného hada

zřím soukat se, kterému rostou křídla.

Já nemám nápoje a nemám jídla,

strach větší jest a zdání moje klamné;

tak plížím se tu, nežli vystřídá mne

druh jiný, stejně losem určen k tomu.

Když přijde noc, na vrchol šplhám stromu

a čekám, vyjde-li, a v kterou stranu

as zaměří; když noc se kloní k ránu,

pak slezu a se plížím mezi tesy;

tak všecko plaší mne a všecko děsí.“

„A viděl jsi ho v čase, cos tu stráží?“

„Jen jednou tam, kde černá skála vráží

bok ostrý v příboj vln, šel k moři píti;

však věru víckrát nechtěl bych jej zříti!“

„Vchod jeho skrýše znáš?“ „Znám pouze jeden;

kdys tesy skalin klamnou stopou veden

jsem zbloudil dál a viděl rozsedlinu

tak plnou vlhka, plísně, chladu, stínů,

že soudil jsem, zde jícen jeho skrýše;

seč mohl jsem, já rychle prch’ a tiše.

Však východů má víc, z nich jeden k moři

se zvolna sklání, druhý kolmo noří

se k středu země – ty však neznám jistě.

Spíš věřil bych, že můž’ na každém místě

se zjevit, kde jen chce, vždyť skálu zkruší

svým ohonem, než noha tvoje tuší,

se pohne balvan, letí v propast zřícen.“

„A ukázati chtěl bys mi ten jícen,

jejž viděl jsi?“ „Ty chtěl bys, pane?“ „Ano!

Chci v jeho sluj, než druhé svitne ráno,

já jistě řeknu tobě, zdali mohu

s ním začít boj. Však slušno vlastní vlohu

dřív prozkoumat, než napneme ji k dílu.

Ty cestu ukážeš a bůh dá sílu,

však nemožno tam jíti bez přípravy.

Pojď nyní se mnou dolů, večer tmavý

líp skryje nás; pojď nyní do mé chatky,

přej tělu přes den poklid spánku sladký,

bys novou silou v noci byl mým vůdcem.

Chci tváří v tvář se setkat s vaším škůdcem,

bys jistou mohl krajanům dát zprávu.“

Muž napřed kráčel, kmet naklonil hlavu,

a jeho rty se jako v snění chvěly.

Ve chatě byli ostatní den celý;

muž klidně spal, kmet hlavu opřel dlaní

a trval v němém, tichém zadumání;

vstal na chvíli a jizbu přešel němý,

zrak brzy upjal k nebi, brzy k zemi,

jak nemoh’ by se dočkat, co dál bude.

Když stopilo se v moři slunce rudé

a stíny rostly, kraj se halil v chmuru,

tu zatřás’ druhem: „Vstaň, jest čas, pojď vzhůru!

Nechť země spí, nám nastává čas k práci,

jen veď mne tam, kde sluj se pod zem ztrácí;

jak uzříš, že se zahnu za skal rohem

a mizím v tmách, pak mužeš jíti s bohem.

Noc můžeš strávit pod střechou té chatky,

já navrátím se ráno jistě zpátky

a ostatní ti řeknu, co jsem shledal.“

A velitelsky berlu svoji zvedal,

muž poslušně a mlčky kráčel k dveřím.

Kmet pokračoval cestou. „Jdu, že věřím;

mám proto sílu, nebojím se noci;

zlo násilí jest, jež ustoupí moci,

a moc jest bůh v nás, jenž dí k nám: buď stálý!“

A vyšli ven. Kol ticho. Hvězdy plály.

Šli dlouho mlčky. Krajina kol celá

ráz velkolepé nesmírnosti měla,

skal hřbety, zdálo se, že rostou k nebi

a nesou hvězdy na zbrázděné lebi,

pruh červánků trysk’ teď za jejich rysy,

že řekl bys, tam obrovský meč visí,

jímž protknula noc slunci srdce žhoucí

a po kterém krev jeho rudá, vroucí

do moře stekla. Východ ten byl tmavý,

z bran jeho hvězdné rojily se davy

a plály v hloubi nebes ostrou září.

Zem olověná měla vrásky v tváři,

jsouc rovna stařeně. Srp luny malý

se nořil z modré mlhy, mezi skály

se skrýval časem, aby vyplul brzy,

svit jeho v rýhách skal plál jako slzy.

Šli dlouho mlčky, krok jich odměřený

ve skalách padl, hasnul bez ozvěny;

muž napřed šel, kmet hbitě za ním kráčel,

kol rohu skály když se krok jich stáčel,

kmet shýbnul se a hrabal; co zved’ v hrsti,

to bylo trochu načernalé prsti,

skryl za ňádra ji a zas kráčel dále.

Teď ku šikmé se zatočili skále,

ji obešli a stáli v skalin kruhu.

Na nebi mléčná dráha hvězdnou duhu

svou rozpínala nad tím místem právě,

i viděli, v skal koutě cosi tmavě

jak díra zelo; chlad jim projel kosti.

„Jsme u cíle!“ děl muž, „mám věru dosti

té výpravy, já navrátím se, v tmavou

jak díru vejdeš.“ Kmet pokynul hlavou

a kráčel k vchodu; jas kryl jeho líce.

Když obrátil se, muž tam nestál více.

Jen usmál se a juž u vchodu stanul,

chlad mrazný z jícnu do tváře mu vanul,

juž pod svou nohou cítil kámen hladký,

však odvrátil se, šel pár kroků zpátky;

tvář posud klidná teď se zachmuřila,

i zdálo se, že sklamala ho síla,

že duši strach, že řetěz spjal mu nohu.

Sed’ na skálu a toto pravil k bohu:

„Jest v světě zlo, proč stvořil jsi je, Pane?

zem v ňadrech má je, v světle hvězdném plane

a na dně moře ukryto se choulí,

a u člověka železnou je koulí,

jež stěžuje mu těžkou k tobě dráhu.

Vím, všecky síly mají rovnováhu

v tvém díle, ve všem jas a vůle jistá,

jen pro zlo dosud nenašel jsem místa;

ten zlozvuk v díle tvém mi duši rmoutí,

zlem stížen člověk jako červ se kroutí,

kde bez něho by vzletnouti moh’ ptákem.

Čím, Pane, asi zlo jest před tvým zrakem?

Či musil zlo jsi tvořit s dobrem spolu?

je dvojí to květ na jednom snad stvolu,

a člověku jest k volbě ponecháno,

co trhat chce? Ó pravdo, nebes mano,

spíš v obou snad, a chcem-li tebe míti,

snad oba květy musíme si vzíti,

lze dobro beze zla pomyslit sobě?

Či odpusť, Pane, je snad zlo též v tobě

a z tebe plyne v svět, jenž částí tvojí?

Či trvá vesmír, dokud v krutém boji

zlo s dobrem jest? – Má duše tone v smutku.

Z mé dobré vůle klíčí símě skutků,

kdo otráví je, nežli vydá plody?

kdo zkazil zemi, kdo otrávil vody?

Jed tají v sobě muška křídlozlatá

a vedle růže houba jedovatá

se nadýmá; dost obě místa mají,

pod zrakem tvojím, Pane, obě zrají.

Tvé slunce, kterým zimy krunýř jihne,

proč z bařin páry jedovaté líhne?

Ty necháváš zlo zmáhat se a kvésti.

A máme právo proti zlu boj vésti?

Nač sami vrhati se do záhuby?

Dost času čekat, až se samo zhubí,

neb dokud dílo tvé jest ve souladu,

zlo nikdy nemůž’ plnou míti vládu,

jest pouze stín, jejž bytost tvoje vrhá.

Zlo okov jest – a člověk pouta trhá,

zlo balvan jest, a proto jen s ním z cesty;

tím nekladu se mezi tvoje tresty,

když překážím zlu, když chci, tvoje světlo

by ve všech srdcích plálo, hřálo, kvetlo,

když pochodeň tvou zvednu proti stínu!

A zlem je drak ten, jenž spí ve skal klínu,

sněť jedovatá, která klasy tráví,

dech bařiny a země výpar žhavý,

zlá míza, jež jest rezem na lupení,

jež v žílách tvorů krev na jedy mění,

jež v srdci lidském závistí se stává

a zlobou, která bořit neustává

to velké dílo světla, dobra, spásy;

zlo, jež se v nemocech a válkách hlásí,

mor, násilí, hlad, pekla celé dílo

se jako v symbol v toho draka slilo;

jej zničiti, je ušlápnout zlu hlavu,

jest činit dobro. Vidím, že jsem v právu.

Já nemohu a nesmím v bídě svojí

tvou dobrotu, ó Věčný, zváti k boji;

ty ale vidíš těžkou moji muku.

Zlo drtí mne. Ó podej ty mně ruku!

Když zvítězím, to bude důkaz pro mne,

že naklonils svou slávu mysli skromné,

že v tomto boji staletí a věků,

v němž stále zlo víc mluví ku člověku,

přec dobro zvítězí; že dobro vlastní

jest jádro světa, slovo „Chcem být šťastní“

že stejné jest se slovem „Buďme dobří“.

Ty kyneš mi, mé myšlenky jsou obři,

má vůle roste zas, já chci a mohu;

jas vzrůstá ve mně. K práci! Sláva bohu!“

Vstal, jak stín kráčel a juž zmizel v sluji.

Juž za ním svět a tmy jej obklopují,

chce vztyčit hlavu, ale vrazí v skálu;

jde schoulen, noha vázne ve močálu,

i cítí, pod nohou jak mokvá půda,

on nevidí, však duše dí mu: Rudá

jest krví bařina, jíž krok tvůj břede!

Jde, spíše leze, každou chvíli sjede

krok nejistý do hloubky větší, větší.

Zří neznámému v tvář a chví se v křeči,

když v neurčito svojí holí hmatá.

Na chvíli v půdu vtiskne se mu pata

a stojí s vytřeštěným zrakem chvíli.

Teď celým tělem ku zemi se chýlí

a hmatá rukama a hmatá čelem,

jak had se nyní smýká celým tělem

skrz skulinu; teď letí, cosi chytá,

snad kořeny, on neví; nyní vplítá

se na útěku cos mu mezi nohy,

tvář, ruce kámen zranil jemu mnohý,

na ňadrech cítí balvan, dýchá stěží.

Teď rukama se rozmách’, cítí, svěží

dech jak mu vane v rozohněné líce,

i znamená, jak chodba víc a více

se šíří kol, víc nenahmatá stropu.

Tvář obrátí, tam tma, leč napřed stopu

zří světlou, jeho zrak tmě navyká si.

Dech mrazný hraje nyní jeho vlasy;

jde směrem, odkud k němu vítr dýše,

jde nyní volně, stane, slouchá tiše,

cos hučí z dálky, aneb sluch jej klamá?

Teď sklání se mu půda pod nohama

a hukot roste, světlo kmitá spoře.

Teď stojí zas a poznává hlas moře,

a chápe jasně, v oné chodbě stojí,

jíž chodí netvor k moři ku nápoji;

v tmách minul cestu pravou v brloh draka.

Co zbývá mu? jít zpět! Leč vzduch jej láká,

jde stále za světlem, jež před ním vzrůstá.

Huk moře větší, pod nohou mu hustá

slať šíří se; zde začátek jest vody.

Dál nemůže, neb náhle rostou brody

a zpátky ženou jej – toť příliv právě.

Nic nezbývá, než znova namáhavě

v tmu nazpátek a hmatat podél skály

a hledat poboční vchod. Znova vzpjaly

se ruce jeho, nových temnot nával

jej obklopil; dál skálu ohmatával

a cítil, jak jest vlhká, kterak lepí

se na prsty mu kal; dál lezl slepý,

si svojí holí s křížem pomáhaje;

teď octnul se u kolmé stěny kraje,

roh nahmatal, a otočiv se cítil,

jak nyní v nový chlad a tmu se řítil,

a tušil nyní, že má stopu pravou;

o stěny skalné narážel svou hlavou,

neb chodba kroutila se ve spirale;

však neustal, šel do tmy stále, stále,

až náhle sírný puch mu v líce šlehnul,

zřel do temna a šiji svoji sehnul

a viděl v hloubi cos jak oko pláti;

to oko rostlo, v krátce výheň státi

zřel před sebou, z níž valily se dýmy,

stál u jeskyně, která visutými

se leskla krápníky; v ní viděl draka.

Jak ve podzimním šeru když se smráká,

par šedé kotouče z luk vystupují

a na chvíli tvář slunce zahalují,

jež rovno výhni zvolna zapadává –

tak dýmu sloupy táhly slují, žhavá

však draka tlama jimi prokmitala.

Spal, pouze z nozder rudá zář mu plála

ve snopech jisker, jež však dostačily,

by stěny i strop v purpur zatopily,

a hasnouce v dým roztály hned hustý;

dech smrdutý ten netvor dýchal ústy,

spal jako v hnízdě stočen v skalném loži.

Kmet pozoroval jej, zřel ostny, hloží,

jímž kryty byly křídel jeho blány,

zřel krunýř šupin, který kryl mu strany,

zřel hřeben na hřbetě jak ocel břitký,

zřel ocas, jak se končí ve závitky

pln vředů, rýh a bradavic a strupů;

zřel zakrnělé nohy, plnou chlupů

zřel blánu mezi nimi, hrdlo hadí

a hlavu netvárnou. Skal ve pozadí

stál stařec, nad ním roztáh’ ruce obě

a pravil vážně: „Hade, pravím tobě,

tys zlý, svou zlobou pouze jsi mne lákal

v své doupě, stojím zde a teď bych plakal,

jak druhdy Kristus lkal nad hříchů městem.

Leč zloba tvá jest jediným tvým trestem,

ty nemůžeš mi škodit, neb jsem dobrý;

ve dobách pravěku a mezi obry

tvé bylo místo k zápasu a boji.

Kmet bezbranný před tebou nyní stojí,

má lásku v srdci, a ta nejvíc raní.

Ty sneseš kletbu, ne však požehnání,

být dobrým nelze ti, tož musíš zhynout!“

Dým s deštěm jisker neustával vinout

se z nozder draka. Stařec pokračoval:

„Tys v tuto sluj se jako ve hrob schoval,

však nadarmo; mne nesklame tvé snění,

ty musíš ven, na světlo musíš denní,

kde hřešil jsi, tam smrtí musíš pykat;

leč zatím kříže jařmu uč se zvykat,

ve službě pekla dosti dnů jsi prožil.“

A stařec pozved’ hůl a zvolna vložil

ji na šij draka. Jako těžká kláda

když letí s výše, jako náhle padá

dub podťatý, hůl s křížem jen se blýskla

a jako balvan draka k zemi tiskla;

ten procit’ nyní, začal cukat údy

a svíjet se, jak ve výhni kov rudý,

jak červ pod nohou poutníka se točí.

A stařec děl: „Ty neotevřeš oči!“

sáh’ za ňadra a na víčka mu sypal

prsť černou. Drak se svíjel, úpěl, sípal,

leč každé zrnko této černé hlíny

jej tížilo jak olovo. – „Tvé viny,

slyš, hade, dospěly juž ku vrcholu;

chceš vzlétnouti? zem tíží tebe dolů,

ta země, kterous pustošil, tě tlačí,

tvá síla, zloba, tvoje mstivost dračí

se zmítá pod tou kletbou Hospodina,

k níž odsouzena druhdy v ráji hlína;

ty, prachu, žer teď prach. Jsi odsouzený!“

Pak ustoupil zpět v krápníkové stěny

a mocným hlasem zvolal: „V tomto koutě

zde budeš ležet v slova mého poutě,

až mocnější hlas vyvolá tě k světlu.

Jen svij se, slintej, cítíš kříž, mou metlu?

Co ohně v tobě, vychrli, bych cestu

měl osvícenou, a pak ve svém trestu

lež jako bídná, rozšlápnutá zmije,

ty prachu! – Aleluja! Dobro žije!“

Svit rudý šlehl draku z nozder ještě

a plápolavých jisker celé deště

sluj proletly, jež zaplála v nich celá.

Kmet kráčel, kudy přišel, stínů ztmělá

se havěť v díry před ním drala zpátky.

Tak šel, až pozdravil hvězd úsměv sladký.

Zem koupala se celá v perlách rosy.

Na dvéře známé chaty klepal kdosi.

Muž otevřel a trnul, neb na prahu

stál ten, jejž vedl; jas měl v každém tahu

a s úsměvem děl k němu: „Vzchop se, druhu,

bůh v dračí skrýš provodil svého sluhu;

spěš k soudruhům svým, řekni, muži, kmeti

ať přijdou sem, ať přijdou ženy, děti,

den třetí z rána před vchod sluje dračí,

kam doved’ jsi mne; spěš, měj křídla ptačí

a rozhlaš krajem, rozhlaš zemí širou,

že ozbrojený láskou jen a vírou

já, Hilarion, na poušti co žijí,

z těch nejmenší, že potru pekla zmiji,

by zjevny byly velké divy lásky!“

A muž se vzchopil a šel bez otázky.

Den třetí vzplanul; prvním na úsvitě

kraj celý hemžil se, i přišli hbitě

a hrnuly se zástupy a davy,

a brzy stála hlava vedle hlavy

před vchodem sluje, jak jim stařec vzkázal.

Druh druha zvědav, nedočkav se tázal,

co stalo se a co se teprv stane.

Všem v srdcích strach i naděje ples plane,

a nejistota jeví se jim v tváři,

zda pravda to a zda se dílo zdaří.

I ženy přišly, zůstaly však vzadu,

neb strach je děsil, muži spjati v řadu

vchod k sluji ozbrojeni obstoupili.

Hilarion své dílo v této chvíli

juž dokonal, noc celou zabralo mu;

neb skalnatý kraj ten měl málo stromů,

na nahých bedrách skal hloh pouze klíčil

a s klečem dřeň, a přec hranici vztyčil,

než sešli se, před vchodem sluje dračí.

Dav stále rostl, hlava k hlavě tlačí

se v hlučném sboru, ale byli němí –

tak úžas dotknul se jich perutěmi,

dost věří jich, však víc jich pochybuje.

Teď Hilarion klek’ před vchodem sluje,

zrak k nebi vzpjal, jas oblil jemu čelo,

v té chvíli právě slunce vycházelo;

on domodliv se obrátil se k davu.

„Já svolal jsem vás, ne však pro svou slávu,

jen byste byli svědky slávy boha,

jenž velký, svatý, jeden, kterým vloha

,být dobrým‘ každému jest v duši vseta.

Jen touto dobrotou lze dobýt světa,

ne násilím, a důkaz míti máte.

Ó vězte, všecko Jeho vůli svaté

se příčí, co jest zlé, a zhynout musí.

Co spěje ke zlu, rozpadne se v kusy,

a zmizí s tváře země vše, co škodí.

Bůh břehem jest, být dobrým k němu lodí.

To uvažte a žijte blaze tady.

Ty, pastýři, se združ se svými lady,

ty, rolníku, se navrať k svému pluhu,

ty, ženo, k chatky krbu, svému druhu,

ty, dítě, k hračce, a ty, starče, k hrobu!

Víc nelze říci. Uvidíte zlobu,

jak zhyne bez násilí, vlastním jedem.

Ó bratři, buďme dobří, neb v tmách jedem

po děsném moři, jež se divě zmítá,

a dobrota jest hvězda, která kmitá,

a milým leskem nad vlnami svítí,

výš ukazujíc, když loď v zmar se řítí.

Květ na sněti a pták je dobrý v lese.

Jak dobří máte být? Ó milujte se!“

Pak obrátil se k sluji, hromu hlasem

své ruce vztáhna pravil: „Zvu tě ďasem

a Gogem, Balem, Astarotou, hadem

a pekla vyvrhelem, hnusem, smradem,

zlem nejvyšším, jež zmírá v svojí zlobě,

a jménem věčné lásky kážu tobě,

bys opustil svůj brloh, plný stínů,

bys vylez’ na světlo, kam tobě kynu,

bys plazil se v své bídě pokořený.

Pro rány Krista, pro Marie steny,

pro dílo šesti dnů, které jsi zkazil,

já poroučím, bys vyšel a se plazil,

kříž na hřbetě, na očích hlínu země!“

A z hloubi skalin dunělo to temně.

Lid stál jako sochy, ženy omdlévaly.

A rostl hluk ten, zachvěly se skály,

drak vynořil se omráčen a zmámen,

kříž Hilaria jako těžký kámen

měl na hřbetě, a schlíplá křídla vláčel

ve prachu, jenž se pod ním v kotouč stáčel;

byl celý slepý, neb na víčkách nesl

prsť země, jak pes k nohám starce klesl

a sklonil hlavu. Každý děs měl v líci.

A Hilarion zahřměl: „Na hranici!“

a kynul rukou – drak vlez’ mezi dříví.

„A nyní ohněm, jenž plá v tobě živý,

jímž často škodils, zapal sama sebe.

Já mohl bych o blesky prosit nebe,

však lépe jest, když vlastním ohněm shoříš

a schránu zla zlem vlastním sám když sboříš!“

Sloup jisker tryskl ihned z nozder hada,

dým vyšleh’ rázem a zas k zemi padá,

a bylo vidět draka, jak se svíjí,

jak jeho křídla děsně v dříví bijí

a plamen vzňatý víc tím rozdmychují,

až nové sloupy ohně vyšlehují,

v nichž drak se vztyčil v křeči zoufající;

jak ohnivý sloup stál teď na hranici

a oheň lízal napuchlé mu tělo,

zkad v stružkách hnisu, jedu, krve spělo,

až kol hranice tekla stružka celá.

Boj poslední, pak celou tíhou těla

jak stěžeň hořící se rázem sřítil.

Pád jeho v davech jásot hromu vznítil;

jak při povodni bouř kdy strhne jezy,

ryk jejich vybuch’, hlasný, beze mezí

směs výkřiku a plesu, jásot, vřava.

A Hilarion tich se země vstává,

kam k modlitbě klek’, slzu s oka stírá

a kráčí davem, jenž jej zevšad svírá,

šat, ruce, nohy, stopy jeho líbá

a kleká před ním, hlavu k zemi shýbá,

by požehnal jim, chce, by zůstal v zemi.

On ale s úsměvem, leč klidný, němý

dál jde svou cestou, v zem skloněnou hlavu,

kde koráb juž jej čeká ve přístavu.

Stál Hilarion na vysoké hoře

a zrakem bloudil kolem po obzoře;

snil, všecky hvězdy že má ve svém nitru.

Noc plná vůně klonila se k jitru,

cos táhlo vzduchem, jakby křídly šuměl

tlum duchů, kmet těm zvukům porozuměl.

Putujem světlem, putujem mhami,

odkud? a kam?

Na ňadrech tmám

tryskáme, blýskáme drahokamy.

Kdo nás v děsné prázdno rozsil,

světy, světy, blíže k sobě!

snad jsme perly, které nosil

na své říze v dávné době

velduch světa, dokud vlád’;

teď však mrtev s trůnu pad’

a my s lemu jeho řízy

v prostor chladný, prázdný, cizí

sjely, a zář naše mizí

jako slzí vodopád.

Putujem dnes a putujem zítra,

odkud a kam?

Na ňadrech tmám

sníme a chvíme se jak rosa jitra.

Řineme se v deštích zlatých,

za zrcadla moře máme,

jak chumáče listů svátých

v bezednu se potkáváme,

v kterém ráji strom ten stál,

odkud času dech nás svál?

Výhně žárů, lomy skalné,

propasti a tůně valné,

ze tmy do tmy v pouště dálné

kruh náš vesmír obepjal.

Putujem světlem, putujem tmami,

odkud a kam?

Na ňadrech tmám

tryskáme, blýskáme drahokamy.

Naše píseň velkolepá

jediný je hymnus světa,

pod ním chví se hloubi slepá,

zajásá a světlem zkvétá.

Nápěv svůj má každý kruh,

tento smrt, ten žití vzruch;

nářky, jasy však i plesy,

čím zní slunce i skal tesy,

splývá v jedné valné směsi,

které leká se i bůh.

Putujem dnes a putujem zítra,

odkud a kam?

Na ňadrech tmám

sníme a chvíme se jak rosa jitra.

Co jest země? – Zavržená

sestra mdlá z našeho kruhu,

cizím světlem oživená,

z pána dělat chce si sluhu;

myslí: Všemíru jsem střed!

a jest balvan a je led;

myslí: Kolébka jsem žití,

a jest hrob, kam vše se řítí.

Vzdujme svoje vlnobití

a kde potom její sled?

Putujem světlem, putujem mhami,

odkud a kam?

Na ňadrech tmám

tryskáme, blýskáme drahokamy.

Vesmír je námi!

Jen dál putujte na své hrdé dráze,

však dostihne vás člověk v svojí snaze,

čas přijde, v kterém nebudete jemu

víc nežli drahokamy v diademu,

neb dobýt světa, člověka jest úkol.

Ó zaplavte jen nebe, plaňte vůkol,

mne vaše zář ni píseň nepoleká,

zřím ve vás trůn, jenž na člověka čeká.

Kdo tu mluví do hvězd sboru?

smrtelníka drzý hlas

v jitra píseň, v růžnou zoru

se jak muší křídlo třás’.

Zřím hvězdu, která zástup druhých hlídá,

že v modru chví se – snad mi odpovídá.

Mám se tedy dolů snésti?

Ty mne lákáš, slyš mé zvěsti!

Na slova má, jež zachvěla se dříve,

ta hvězda roste v kráse velké, divé,

huk moří, hromů, vichrů, vodopádů

mne objímá, jenž před ní, kol ní, vzadu,

ty všecky hvězdy blednou před tím světlem.

Na obzoru kol jitra tuchou zkvětlém

jen ona pánem, vladařem a králem,

jest rudou výhní, v které v shonu stálém

se plameny rvou, tísní, objímají

a světla pruhy kolem rozlévají.

Juž blíží se, půl obzoru již kreje

a v jejím středu černý stín se chvěje

jak mohutný sloup – hvězda juž se blíží!

Mé oko s bázní v její žár se hříží,

leč duše silná je a neustoupí.

Mne oblévají kolem nachu sloupy,

juž rozeznávám; stín ten gigantický

ve středu jejím dostává tvar lidský,

kýs obr je to s napřaženým lukem.

A hvězda blíží s hromovým se zvukem,

zřím, stařec divý mocné údy halí

do kůží zvířecích, zrak jeho pálí,

a mořem světla, které kolem víří,

zřím, kterak šíp svůj na mé srdce míří.

Synu země, zpátky! zpátky!

Na prs země klesni sladký,

tam tvůj život i tvá strava,

tam tvůj vznik i tvoje sláva,

tam tvé boje, vzruch i vzplání,

triumf tvůj i umírání,

tam cíl poslední tvé snahy!

Dokud hlídám nebes prahy

napřaženým tímto lukem,

věř, za srdce svého tlukem

nevystoupíš v říše tyto.

Věčně, věčně bude skryto,

k čemu a proč tyto světy

bezednem jsou rozesety

ve ohromné velebnosti.

Zpátky, na zemi měj dosti!

Jak strašný jsi, mráz probíhá mé kosti,

rád slovům tvým bych věřil, ale rci mi,

nač touha v nás je vzlétat plamennými

výš perutěmi, když ta touha darmo?

Zpátky, skloň svou hlavu v jarmo,

nechť i výš se v světlo ztopíš,

oslněný nepochopíš.

V tomto ohni, v tomto žehu,

na věčnosti děsném břehu

vaší zemské krásy prostém

smutným byl bys věru hostem.

Onen život, jenž je tady,

jímž vrou sluncí myriady,

nesměrný jest, velkolepý,

k pojmutí tvůj zor jest slepý.

A tuším přece v srdci plesem vzňatém,

že život lidský vašeho jest bratem,

že vesmír tůň jest velkých divů plná,

v té tůni všemi jedna zmítá vlna,

i v lůně matky jako v snícím hrobě,

a právem toho citu volám k tobě.

Ovšem jedna velká síla

vesmírem se roztříštila,

kapek pár též k zemi sjelo

a hned žití ruchem vřelo

její schladlé, mrtvé tělo;

ale v nás ta síla hoří,

miliony žárných moří

námi jest i námi tvoří!

Vím, naše země že jest kapka v řece,

leč na té zemi povstal člověk přece,

v něm síla bezuzdná, jež ve vás hárá,

ve souzvuk zladěna; v něm touha stará,

se rozpnout na vše strany, vůle mocí

jest vedena; v něm hloubka staré noci,

v níž zmítáte se jako listí svadlé,

se jasní zářném ducha ve zrcadle,

a člověk víc jest nežli vlna v proudu,

než hvězda v reji vašem, nad svou hroudu

on vzletět můž’ a přijde čas, kdy vzletí!

Ale vždycky jako smetí

ku obzoru jeho hrázím

v jeho kruh jej nazpět srazím.

Rozpnu větru plachty svoje,

vyzvu hrom a blesky v boje.

Větrnou loď jeho v kusy

roztříštím, on zpátky musí!

Kdyby chtěl bůh v hvězdná sídla

vznést vás, byl by dal vám křídla,

nemáte jich – závěr krátký –

děti země, na zem zpátky!

Ó věřím, s křídly vzletět, věru snadno,

leč vniknout bez nich vašim tajům na dno,

toť triumf pravý lidského jest ducha,

a věčná jest a neklamná má tucha;

mám víru zas a s ní cit síly sladký.

Spustím luk svůj, zpátky, zpátky!

Proč náhle ale tvoje tvář jest bledá,

proč ustupuješ? Vidím, juž se zvedá

král světla, slunce, a ty mizíš v mraku.

Kde paže tvé a luk? Juž mému zraku

jen bledá hvězda na obzoru svítí.

Ó vítej, slunce, vítej! Žití! Žití!

Jak vítěz Hilarion kráčel světem,

dar divů, jejž vzal z ruky Antonína,

ač jeho hlava plála šedin květem,

mu krajů nejrůznějších břehy spíná;

a velkým slul, zvěst létla křídlem ptáka,

kde slunce vzchází i kde uhasíná.

Zvlášť v Epidauru co upálil draka,

rost’ v lidských myslech, ale starým zvykem

jej samota v klín tiché pouště láká.

A obsypaný slávou, jasy, díkem

on v srdci cítil osten nepokoje,

tich kráčel davů plesajících křikem.

On vstoupil na Maltě vln do příboje

a zastavil val moře vlastním tělem;

na jeho kyn i z pustin tryskly zdroje.

On, stařec vetchý, ve nadšení smělém

jak athleta zvítězil ve zápasu,

bůh Marnas ve prach klesl před ním čelem.

On křikl na Smrt, a ta k jeho hlasu,

pes zakřiknutý, kořist upustila,

on vládl všemu, prostoru i času.

Však často nejvyšší když jeho síla,

když jako obr stanul nad vesmírem,

po tichém štěstí rázem roztoužila

se jeho duše a ve srdci šírém

zas viděl poušť a družnou svoji chatu,

zas toužil duši svou naplnit mírem,

jenž usmívá se v červánkovém zlatu,

když noc kolébá zem. I pravil k sobě:

„Jak vítěz položil jsem svoji patu

na hlavu draka, hrob jsem ustlal zlobě

a pro člověka dobyl zem i moře,

i hvězdný trůn mu věstil v příští době,

by velký, silný světa na prostoře

žil dobru, lásku pouze vládcem maje;

co zbývá teď mi? Samoto, tys zoře,

zkad tryská žár, jímž žalosti led taje!

i chytnu opět prsy tvé, tvým klíčem

hrob otevru, z dna jehož svítí ráje!

Zas prostý dělník motykou a rýčem

chci pěstovati pole Adamovo,

mír svatvečera mým jest pouze chtíčem.

Jak velké bylo Antonína slovo!

Ty jistě šťastnější jsi, Hesychie,

v té lásce, která pouto otrokovo

svou dlaní krušíc v jeho štěstí žije,

jež nezná sebe, jiných léčí rány

a z oka nešťastníků blaho pije.

Juž neptám se, kde tvého ráje brány?

juž neptám se, kde tvého míru studny?

juž neptám se, kde deště rajské many?

Jen zaveď, prosím, v zátiší krok bludný,

kam světa vír a zmatek nezalehá,

v kraj vzdálený, neznámý, málo schůdný.

Na skálu, kol níž divý příboj šlehá,

kde ale v srdci kmeta – samotáře –

květ samoty plá, z něhož prýští něha,

mír andělů a hvězdných vidin záře!“

Po dlouhé plavbě v středozemním moři,

při větru pohodě a modrém nebi,

se dostal na Cypr, leč velmi záhy

zvěst rozletla se krajem: „Hilarion,

mnich zázračný, je zde,“ a opět v davech

z Lapethy, Kuria i Salaminy

vše valilo se do Pafu, kde bydlil.

A jako všady slepým zrak on vracel,

a chromým sílu v zmrzačené oudy.

Den dvacátý tak minul, unavený

kdys bloudil na pokraji moře, v mysli

jen samotu měl, klid a zapomnění.

Tu dvanáct tisíc kroků od pobřeží,

kde kupily se zamračené skály,

v nich našel soutěsk, pouze na kolenou

jím prodral se, po malé, těžké pouti

skal rozvaly a troskami dol svěží

mu kynul, plný stromů, keřů, trávy,

a jeho středem malý potok splýval

a s tichou hudbou skákal přes oblásky.

Ve středu údolíčka, na všech stranách

jež v skály sevřeno se usmívalo,

se chmurná, stará stavba pozvedala,

chrám Venuše, dřív slavný v šírém světě.

Stál zadumán, řad sloupů mramorových

jej opouštěl pozvolna, v husté trávě

juž tlela mnohá hlavice a římsa,

leč po Venuši něco přec tu zbylo,

kře růží, v nádherných jež vodopádech

vše opínaly, sochy pokácené,

i sloupů trosky, chrámu zdi, skal tesy,

ba do chrámu vchod samých růží změtí

byl zatarasen. Smutek vládl kolem

a ticho hluboké den celý, dlouhý.

Zde Hilarion zůstal, malou chatrč

si zroubil blíže skalnatého města,

chrám nechal chrámem, ani plachým zrakem

se neodvážil skrze prales růží

v něj nahlédnout, neb myslil v duši svojí,

co v troskách leží, ať se rozpadává,

já, nové doby syn, zřím v jiné světy.

I začal vzdělávati údolíčko.

Dny klidné měl a byl tu zapomenut.

Leč sotva noc že políbila hory

rtem červánků a svůj pás uvolnila,

tu ve údolí začal nový život,

vše růže otvíraly plachá ňadra

a dýchaly jak za pradávných časů,

kdy ložem byly láskám Venušiným,

tu slavík v každém rozepěl se keři

a celé moře opojivých písní

se chvělo vzduchem, chvělo, znělo, mřelo

a znova jásalo, jak všecky dumy

tvé, Hellado, tak zpěvné, čaruplné,

by zaklety v ty pusté byly skály,

a jenom při měsíci rozpoutány

zas oživly v slavičích písní zvuku.

A růže svítily a plály nocí

na ňadrech rosné perly, třpytných mušek

roj letěl vzduchem čistým, azurovým,

a zlatohlávků déšť hned padal v trávu,

když teplý vánek od moře sem zadul;

a velcí motýlové, bájná oka

na křídlech pestrobarvých, těžkých pelem

se v srdce růží nořili, jež samy

ve vlastní žárné vůni omdlévaly.

A s výše nebes plály velké hvězdy,

a stěny chrámu, ve dne chmurné, šedé,

jak úběl svítily ve tmavých stínech;

a rozházené sloupy v husté trávě

se leskly jako nahá ženská těla.

A v takých nocích slýchal Hilarion,

jak z chrámu znějí tajuplné hlasy,

jim zprvu nerozuměl, ale dlouhým

jich zpěvem jat v nich bádal, různé tony

si skládal v slova, až jim porozuměl.

I pravil k sobě: „Jistě pln zlých duchů

jest tento chrám, leč vše má svoje právo,

mně nepřekáží smutná jejich píseň,

já myslím jinak; co zpěv jejich sklene,

svou sbořím modlitbou a vše se srovná.“

A jindy pravil: „Kdož ví naposledy,

zda duchové to mluví v tichu nočním?

Snad kámen, skála k životu se hlásí

a pod paprskem přívětivé luny

strom, haluz, keř zas nabude řeč starou

a hmota mluví? Bůh jen můž’ to soudit!“

Pak sedl na práh svojí malé chaty,

zrak vhroužil ve hvězd zlatou blýskavici

a ducha v moře, v kterém čas a prostor

na jednu splývá tajuplnou vlnu.

Kdo řek’ časně z jara míze:

vstoupej v kmen a v snětích hraj?

dnes však na buku i bříze

vidíš máj.

Kdo řek’ zdroji: vlnobití

rozhoupej a výš se vznes!

dnes však nad vlnou i v sítí

vidíš ples.

Kdo řek’ v hnízda úkryt šerý:

chvěj se písní novou zas?

všady život tisícerý,

lesk i jas!

Jak to proudí v žilách země, jaký var!

tam se snoubí, spřádá, skládá tisíc jar,

a pak v síle nevídané najednou to vytryskne,

v stráních květy, perlami to v moři zablýskne!

Já zřel duše zvadlých poupat, větrů dech

svál je všecky, co tu krásy, mrtvých něh!

náhle z hloubky jak ton flétny zazněl hlas:

jemné žilky růžných lístků, vzplaňte zas!

Mrtvou dívku pochovali v lesa klín,

já zřel kolem ní rej duchů, stín a stín;

z ňader lilje vzrostly z jara, retů nach

usmívá se, utkvěl zářný v růže hlubinách.

V ňadrech země život stálý

od věků se bujně valí,

skály lom i lístek malý,

vše má na něm podíl.

Krásná žena láskou zpitá,

růžemi a révou krytá,

vínem síly věčné sytá,

leží země v slunci.

Kol ní steré písně znějí,

nad ní táhnou hvězdy v reji

a v ní rozkoší se chvějí

kosti tlící obrů.

Tak sama tvoříš týrána jsouc žízní

po věčnosti a boříš díla svoje,

a jásáš radostí a chvíš se v trýzni

a kupíš skály, otvíráš vln zdroje!

Teď myslíš líp svou upraviti práci

a zem se chvěje ve základech sirá,

sta bludných planet v bezedno se kácí

a prostor číš je, v které tma je čirá!

Teď valíš vlny moře, moře, moře,

kraj zatopen, leč od potopy z bahna

ti tryská příští nesmrtelná zoře,

ty řičíš jako jelen žízní prahna.

A náhle opět zemi udivené

plášť královský kol nahých viješ ramen,

jak z křišťálů most vodopád se klene

a steré duhy na sobě má kámen.

Ve tichých rocích skládáš na krystaly,

co stkví se, míhá v ňadrech spící země,

tvůj život jesti jeden porod stálý,

tvůj každý atom zas je nové sémě.

Tak splítáš život stálé ve proměně,

jsi jedna, nesmírná a nehynoucí,

táž v lístku růže, ve hvězdě i v ženě,

ó hmoto velká, svatá, všemohoucí!

Tak zpívaly ty hlasy v tichých nocích,

a Hilarion uvyk’ jejich tonům

a zdomácněl v tom zátiší a často

se odvážil jít k chrámu blíž, však ve dne

vždy ticho bylo uvnitř, trsy růží

se kupily a tiskly kolem prahu,

a víno divoké a chmel a břečtan

nad vchodem tkaly závoj neprůhledný.

Dny míjely. Hilarion byl klidný,

žil zapomenut, bohu žil a sobě,

byl spokojen juž se vším, na minulost

se díval jako na sen tajuplný

a v přítomnosti, jež ho opájela

nesmírným kouzlem velké, nezkojené

a proudící kol přírody v těch skalách,

se učil zvolna odkrývati boha.

Víc tichý úsměv nesešel mu s tváře,

své opatroval stromy, keře, květy,

a v nocích naslouchal těm divným hymnám,

jež zněly z chrámu, upíraje oči

ku klenbě nebes ozářené lunou,

kde stálou drahou tiše ubíraly

se věčné hvězdy. Tak míjela leta.

Kdys ráno vyšel na práh svojí chaty

a uleknul se; před ním ležel člověk

a svíjel se a úpěl, ruce obě

vstříc jemu vztahoval a hořce plakal.

„Ach odpusť, otče, že v samotu tvoji

jsem odvážil se; strašná však má nemoc

dlít mezi lidmi víc mi nedovolí,

a nikde léku, nikde vyhojení.

Pro lásku věčnou nad mnou se smiluj

a jeden paprsk divotvorné síly

nech skanout na mé zmrzačené údy,

chtěj, stanu zdráv a budu chválit boha.“

Děl Hilarion: „Vidím v tobě nemoc

a bídu zlou, a proto vítám tebe;

však pověz, máš snad syna nebo dceru,

jenž čekají tě, aby tvému stáří

lesk blaženého klidu vykouzlili?

Snad k nim se těšíš, silou uzdravený

až opustíš svou chatku?“ Člověk vzdychnul:

„Já nemám dcery, nemám také syna.“

„Či snad máš druha?“ ptal se Hilarion

a Hesychius při tom jeho myslí

se kmitnul v blahé, tiché upomínce,

„či snad máš druha, který od mladosti

šel s tebou žitím v svazku věrné lásky

a na života svatvečer se těší,

až zázrakem bouř slední jeho zmizí?“

A člověk vzdychnul zas: „Já nemám druha.“

„Ni ženy nemáš?“ ptal se Hilarion.

„Jsem sám co klas, jejž zapomněli ženci,

neb nechtěli jej vidouce, že černá

zlou nemocí, jsem sám a opuštěný.

A více, nenáviděn, lidmi uštván,

od prahu k prahu o kus chleba prose

dny bídné vleku jak had ušlápnutý.

Ó smiluj ty se, vrať mi zdraví zase!“

A Hilarion padl v přemýšlení

a po chvíli děl měkkým, tichým hlasem:

„Co tedy, muži, k životu tě vábí?

proč nenecháš dál hlodat na svém těle

zmij nemoci, když může pouze smrtí

klid, spása, vykoupení tobě kynout?

Co ještě chceš u stolu, jejž zvem žití?

Ni drobet, ani kůstka pro tě více

juž nespadne. Jak často k nohám mojim

ve pláči klesla matka, pozvedajíc

své choré dítě, štkajíc: Vrať mu zdraví!

To pochopil jsem; ale proč ty, bídný,

jenž nemáš nikoho, jenž vyvržený

jak žebrák světem jdeš, proč ty se chytáš,

jak tonul bysi, posledního stébla,

co ještě chceš?“ A žebrák zvedl hlavu

a sepjal ruce, slzí horké zdroje

mu řinuly se po vrásčitých tvářích

a zaúpěl ze srdce: „Já chci žíti!“

Pak ve mdlobě se zřítil k jeho nohoum.

Leč Hilarion jako tknutý bleskem,

jenž v jeho srdci rozžeh’ jemu světlo,

stál nad žebrákem, němý, zamyšlený.

Chci žíti! slovo prosté, ale propast

v něm zela náhle, kmetovi se zdálo,

jak z chrámu zdí by ozvěnou to znělo.

Chci žíti! to jest, viděti chci slunce,

jak nad moře svou zlatou vznáší hlavu,

chci vidět zemi, kterak pestrých květů

háv obléká; noc, kterak vlasy stínů

tká perlami hvězd; slyšet chci zpěv ptáků,

šum velkých doubrav, hukot vodopádů,

řev skotů, bzukot včel a bouři moře;

chci píti světlo, chci tím vonným vzduchem,

jenž ryzí, země svatý duch kol vane,

se prodchnouti; chci tlukot staré země

dle tluku svého srdce měřit; jásat

chci v bouře hlaholy a v tichý večer,

kdy všecko splývá v stíny, uchem lačným

vše zvuky lovit, v kterých noc jde na zem;

chci žíti jedním slovem, v tom je všecko;

mám právo k tomu, jsem jen, dokud žiju,

a pohár ten chci dopit celý na dno,

ni jednu krůpěj neodpustím, celý

ať život stálou proměnou mne blaží.

A Hilarion pozved’ obě ruce,

hlas jemu chvěl se, pravil k žebrákovi:

„Bůh láska jest a láska ta je život;

vstaň jménem žití ku životu znova!

Jdi, opusť zdráv ten kraj, žij celý život!“

A slova ještě byla v jeho ústech,

a žebrák vstal a chvalořečil bohu,

a zmizel v skalách. – Ale ze zdí chrámu

to znělo plně, zvučně, slavným hlasem,

kmet neklamal se: „Život! život! život!“

Dne toho nepracoval Hilarion,

jen přemýšlel, a když se večer sklonil,

šel údolím. Ký večer kouzla plný!

Vše chvělo se a lesklo cizí něhou,

víc nežli jindy začly růže dýchat,

a sotva za horami zašlo slunce,

sbor slavíků juž ozýval se v keřích

a házel perly písní v perly rosy.

Báň nebes temnomodrá první hvězdy

si tkala stříbrné v lem svojí řízy,

srp luny jako duch stál nad horami.

A v myšlenkách stál kmet na prahu chrámu,

zved’ hlavu svou, zřel v tiché vlání noci,

v rej světlošek, v kmit rosný, v zeleň tmavou,

zkad plameny se tmavých růží leskly,

a mlčky začal břečtan odhalovat,

jenž tajil v hustých lianech vchod chrámu.

Ten povolil a kmet stál na zápraží;

šer uvítal jej, silná, opojivá

mu vůně stáhla hrdlo, zrak mu přešel;

stál chvíli jako socha, zvolna, zvolna

se vracel v sebe a kol pozoroval.

Co viděl? růže, růže, růže, růže –

ty bílé a ty rudé, plápolavé,

ty s jemným nádechem, jak první vesny,

ty purpurové krví, tísnily se

jak moře před ním, sloupy, zdi a sochy

jak vodopády květů zatopily,

až k stropu rostly, odkud usmívaly

se dolů, zvěsti radosti a jara;

kam pohled’, všady bylo plno růží,

krok jeho stál v růžových listů tísni,

a silná vůně jich se kolem nesla.

Od stropu jako čaloun jemně tkaný

ve svitu luny dlouhé pavučiny

se chvěly; pavouci jak drahokamy

v nich svítili a sem tam lístek růží,

do stříbra nití zachycen, se třásl

jak slza růžová, a zrovna před ním,

jak sřícena by s podstavce sem klesla,

u nohou ležela mu velká paní,

svět celý jejíž druhdy zvučel slávou,

z pěn moře zrozena. Zde spala v růžích;

ty se všech stran jí ňadra, boky, ruce

jak v pouta jímaly, a přec se zdálo,

že tyto růže žijí a že vědí,

co vděků pod jejich se skrývá květem,

neb zachvěly se časem v těžké vůni,

a úběl těla kmitl jimi chvíli,

jak v růže zbloudil stříbrný by paprsk.

Však spanilý tvar nesmrtelné hlavy

byl celý odhalen a dýchal krásu.

A Hilarion patřil v tyto tahy,

jež zdály chvět se v tichém usmívání,

pak na chrám celý ve potopě růží,

a dlouho stál a nevěděl, že slzy

mu tekou z očí přes sepjaté ruce.

A slyšel jako druhdy známé hlasy:

„Jest život velký, nesmrtelný, jeden,

vesmíra ňadry proudí od pravěku;

jen v něm jest spása, vykoupení, éden,

jen v životu bůh mluví ke člověku.

Na ňadrech matky spící dítě leží,

jak mlhoviny tkví na ňadrech prázdna,

a v žilách obou stejný život běží,

jak vírný proud, jak blýskavice srázná.

Dnes v trosky částky jeho ve zmar klesnou,

by v novém lesku zas povstaly zítra,

jak země květy obnoví se vesnou

a nová slunce vstanou v záři jitra.

On proudí v mořích, perlové jich pasy

tká stejně jako hvězdy mléčné dráhy,

co jemu prostory, co jemu časy,

co dole, nahoře, co meze, prahy?

Jest život velký, nesmrtelný, jeden,

vesmíra ňadry proudí od pravěku;

jen v něm jest spása, vykoupení, éden,

jen v životu bůh mluví ke člověku.

Ó chytněte jen jeho prsy valné,

on přečká všecko, on vší projde změnou,

proniká azur, země lůno skalné,

on první k člověku řek’: „Ó buď ženou!“

On všady bují, roste, kypí, sálá,

když umírá, tu juž se znova rodí,

on proudí, teče, valí se a cválá,

jest křídlem, spárem, vichřicí a lodí.

Byl od jakživa, bude bez přestání,

proud jeho věčný nikdo nezastaví,

zem, nebe, moře v jednom objímání –

toť on a člověk jeho střed je pravý.

Jest život velký, nesmrtelný, jeden,

vesmíra ňadry proudí od pravěku;

jen v něm jest spása, vykoupení, éden,

jen v životu bůh mluví ke člověku.

A jako on tak lidstvo je též věčné,

mor, války, hlad je více nezahladí,

dál bude bujet v síle nekonečné

a vstoupí v svoje nesmrtelné mládí.

On v něm se vtělí v celé kráse svojí,

on bude láskou a on bude silou,

on bude něhou i titana zbrojí

a písní těchy, jara zvěstí milou.

A darmo člověk vzbouřen proti němu

jej bude zapírat a ničit v sobě;

on pouze dá mu hvězdy k diademu

a v posměch na jeho zas vzroste hrobě.

Nad nudy hořké, jedovaté býlí

on vznese květ svůj, který radost zlatí,

a vstane člověk vědom svojí síly,

jen láska k životu vám život vrátí!“

A Hilarion tiše s nakloněnou

stál hlavou zde – pak chtěl se vrátit domů;

leč noha mdlá, skráň vůní opojená,

vše v jednom víru před ním; odhrnouti

chtěl clonu chmele, břečtanu a růží,

leč nadarmo, mdlá jeho ruka klesla

a růže, jakoby se jemu smály,

víc tísnily se a dýchaly více.

I myslil, dočkám jitra, na hlavici

sed’ zkáceného sloupu, snil a dumal,

a nevěděl, že steré stonky růží

jej ovíjely stále hustší sítí;

jen cítil vůni, ale růže rostly

a voněly; noc dál šla svojí drahou.

Kmet usnul na vždy, nevěděl, že z rána

host milý, Hesychius, přišel k němu,

že v jeho poustce celý den jej hledal

a nenašel, a pravil: „Tak byl svatý,

že jako Eliáše v bleskném voze

bůh vzal jej k sobě za živa i s tělem!“

A zatím střídaly se noc a jitro,

a nad mrtvolu, která spala v růžích,

se stropu často déšť růžových lístků

se snášel jako políbení smíru.

A růže voněly a ptáci pěli

a nebem modrým tajemně se leskly

na věčné pouti nesmrtelné hvězdy.