CASTALDŮV POCHOD

I zde jej hrají. V horách na Slovensku,

v lázeňském parku. Cikáni jej hrají. –

Mladosti moje! Jak jsme šlapávali

při pochodu tom po letenské půdě!

Rakouské vojsko! V duši plno hoře,

– hlad ze života nežitého byl to –

a v hlavě fatalismus – smysl žití.

Tam vídal jsem jej – Castaldo ved tehdy

dvacátý osmý pluk, a pochod složil

kapelník jeho holdem veliteli,

jak kapelníci už to dělávají –

na koni sedě Castaldo se díval,

jak čtyrstupy jdou při pochodu jeho,

a smutné hnědé oči hladily nás

a my mu byli vděčni za ten pohled.

A jindy vídal jsem jej: shoup se s koně

a hůlkou švihaje si o holínky

procházel plukem svým, zde vytkl něco,

tam pochválil – byl složitého těla,

a nohy v oblouk, jak je mívávají

vojáci jezdci – leč i tyto nohy

nám líbily se, měli jsme jej rádi.

A jeho oči, smutné oči jeho!

Z těch lící lemovaných tmavým vousem,

jak Franz Joseph jej nosil, dívaly se

na všecko s přitlumenou resignací,

se žalným odpouštěním, s bohemdáním

radostem světa, slunci, jaru, vůni.

Prý žena utekla mu, docela prý

se sklepníkem či kočím – ženy znají

husarské skoky takto prováděti,

když oči nebo srdce pobodnou jim

zvědavost, chtivost nebo touha změny.

(Tak cítili jsme tenkrát – dneska, kdo ví,

co hnalo ženu tu od očí jeho

do cizích vírů; hádanky jsou srdcí,

jež příšernými uzly být se zdají –

však možno-li ti rozvázat je, je ti

pak jasno všecko, samozřejmo všecko

jak rozřešený jakýs z počtů problem.)

My cítili s ním – vždyť i my jsme měli

poznatky hořké studentských svých lásek

a rovnajíce zkušenosti svoje

k té ráně jeho, lehčej jsme je nesli.

Ký div, když potkal jsem jej na ulici,

že zdravil jsem jej nejen předpisově

leč očima též. A on vším si toho:

po řadě let já ve Vídni jej potkal

a pozdravil – on zastavil se se mnou,

na Prahu vzpomněl, na ty dávné časy,

po osudech mých pozeptal se vlídně –

byl Excellencí nyní, podmaršálkem,

na smutku očí nesl závoj klidu

a já mu přál vše. Setkání to bylo

sváteční chvilkou: když jsem dál šel cestou

Castaldův pochod ozval se mi v duši

radostně svěže, srovnal jsem své kroky

dle rytmu jeho ráz – dva, levá – pravá.

Po dlouhých letech pochod ten se hlásil

dnům žití mého zase. Přehlížíval

jsem pluky naše, naše české vojsko

a pochod ten jim hráli. Ve čtyrstupech

ty mladé hlavy v rytmu vlnily se

já očima je hladě zachytával

jsem jiskry z jejich pohledů – – A je to

už také dávno. – – Nyní na Slovensku

v lázeňském parku hlásí se mi zase.

Cikáni hrají jej a posluchači

potleskem přijímají. Dávno, dávno

Castaldo tlí už... asi pod kamenem

kde zlatý nápis hlásá hodnost jeho

a cifry života. A zatím zašlo

Rakousko, jež mu bylo smyslem žití

a dalo jemu jeho slávu světa,

i císař, jenž dal vousům jeho formu,

i představení jeho zašli všichni,

i podřízených jeho více není,

ni zákonů, ni řádů – všecko zašlo.

Jen pochod jeho radostně a svěže

hřmí do světa, že žije, že je tady,

a jmeno jeho vznáší třepotavě

do korun stromů, do smavého vzduchu,

do duší lidí – tak ten Osud hrá si

tou lidskou slávou, mocí, velikostí!

Z poháru kostky rozhodí – a ejhle:

na císaře si člověk život vsadí

a kapelník dá zatím nesmrtelnost –

Ráz-dva a ráz dva – běží cesta bílá

ráz-dva a ráz dva – hochů na ní síla –

tak začal podkládat jsem slova marši,

když přistih jsem se, že k mé meditaci

by Ben Akiba mohl kývat hlavou

a pronést svoji otřepanou frasi.