Castrum.

Plá oltář zlatem, chrámu stěna

se červánkovým leskne nachem,

v něm stojí rakev otevřena,

kol spějí mniši v kroku plachém;

jak odlesk světců aureoly

kol skrání plá jim světla řeka,

dnes, zítra někoho smrt zvolí,

zde otevřená rakev čeká.

Jde kolem stařec sivobradý,

co asi v duši se mu děje?

Žeh v oku, asketa jde mladý,

jak stopen v moři beznaděje;

jdou dnes a zítra jako v snění,

šept modlitby jim s retů stéká,

zní choral varhan v slavném hřmění –

a otevřená rakev čeká.

Jde opat a má řetěz zlatý,

jde novic a má provaz bílý

a každý v srdci osten ztráty

a věčný žalm, jenž stále kvílí;

ať slunce plá, ať v mraku usne,

ať vichřice se venku vzteká,

v kadidla atmosfeře dusné

a v dýmu svic ta rakev čeká.

Je má! druh může říci druhu,

dnes, zítra, hned – to jedno všecko,

dny, roky tak se točí v kruhu,

muž v kmeta, v juna zraje děcko,

ta rakev smíří všecky spory,

z ní rovnosti zář v srdce stéká,

Smrt drží provaz k zvonku hóry –

a otevřená rakev čeká.

Ó srdce! často o nic v boji,

zde uč se marnost všeho znáti!

Snah přeludy, tu velkost svoji,

když klesáš slávy ve závrati!

Když kuješ pouta pro jiného,

po cizím stromu když zrak těká,

po zápasu všech v konec všeho

vždy otevřená rakev čeká.

Ó líp v ni vrhnout všecky snahy

a přeludy a plány smělé,

bys mohlo říci v konec dráhy:

„Jsem dávno v ní juž celé, celé;

je plna, hrozí jícen její

jen tělu – duši nepoleká,

té jiné hóry věčna znějí

a rakev dole – ať si čeká!“