ČASU ZUB.

Času zub je příslovečný,

sežírá, co bídné tady:

těla tvorů, roucha, hrady –

jenom ne, co dech má věčný.

Člověk oře, sije, vláčí,

míjí duben, doba máje,

pyšný mní, že plod mu zraje:

budu jíst, co hrdlo ráčí!

A Čas zatím klidně čeká,

poslouchá, jak země šťávy

vystupují v stromy, trávy –

žencem bude za člověka.

Ten v své pýše hladí vousy,

obchází své lány polí,

kde se s klasy vlní stvoly –

zatím Čas si kosu brousí...

Také nyní Čas se směje;

v dějích přišla doba zrání –

ejhle žence, drazí páni:

Čas jde kosit privileje!