CATARINA ZE SIENY PAPEŽI GREGOROVI XI. DO AVIGNONU.

Můj nejsladší a nejsvětější otče,

já Catarina, služka sluhů páně,

vám píši v drahé krvi Ježíšově,

jenž prolil ji na uzdravení naše

a prolévá ji, aby duše naše

v ní našla koupel vzácnější a čistší

jordánské vody a všech rajských proudů.

Můj nejsladší a nejsvětější otče,

já tolikrát už volala jsem k tobě

a klepala na dvéře duše tvojí

– vím, dívka prostá jsem a nerozumím

přemnohým věcem – ale volám znovu

a klepám hlučněj: Vrať se, svatý otče,

v své věrné město, vrať se k svatým hrobům

a k chrámům tesknícím v svém opuštění.

Přijď jako ženich ku nevěstě svojí,

jsi očekáván jí a celou svatbou.

Jsou lampy rozžaty, hod přihotoven,

sál vyzdoben a hudba připravena –

již opusť město cizí, v Řím se navrať,

ať smutek zanikne a radost přijde!

Hle, čeká církev, nejsladší můj otče,

i děti její, ty jsi živitelem,

ty rozdavačem svaté krve Krista.

V tvé ruce klíč je ku koupelně oné,

kde koupati se v svaté krvi možno,

a lékař jsi ty, otče nejsvětější,

a přijď, neb nemoc zuří po ovčinci

a hlasy stenajících – neslyšíš jich? –

po lékařích a lécích úpí, křičí.

Je reformace svaté církvi třeba,

je nutno usekati shnilé sněti,

by strom zas ožil. Přijď, ó zahradníku,

nůž nabrus, řezej, dej nám uzdravení!

Housenky lezou od ožraných snětí

ku snětím zdravým – nebude ni květů,

ni ovoce, ó nejsladší můj otče!

Tys ženich, lékař, zahradník – tys trojí

v podstatě jedné. Těšitel i spása.

Přijď, koupel dej nám, osekej nám žití,

dej trpké léky reformace církvi!

Kvas svatební pak, nejsladší můj otče,

můž začít, neboť všecko připraveno.

A prosím o tvé svaté vyslyšení

a nehodnou mě v modlitbě své zavři,

děvečku božích děveček a sluhů.

Víc nedím. Nevědomosti mé odpusť.

A poručen buď do ochrany Pána,

sladkého Krista dobroty a lásky.

Ždám v pokoře vašeho požehnání.