CATO.

Když Eumenes král přišel do Říma,

by přátelsky dal zprávu senatu,

že zbrojí makedonský Perseus,

tu zpil se jeho zjevem hrdý Řím:

tu senat, konsulové, tribuni

slov jeho jati byli hladkostí,

a na ulicích lid jej provázel

divě se chodu, gestům, postavě

i královskému vínku ve vlasech.

Jen Cato, jehož hlavou zrzavou

již prolezaly třpytné šediny,

posměšně pozíraje zelení

svých pohrdavých očí kočičích

na vzrušení to, nedbal Eumena

a chladným byl, kde všichni hořeli.

A když pak senatoři v kurii

obstoupli křeslo jeho v hovoru

a líčili své dojmy z Eumena,

máv pouze rukou svojí žilnatou

a řekl suše: Nemám krále rád,

neb králové, a z nich i nejlepší,

jsou vždy jen lidožravá zvířata.

Na sebe senatoři pohledli,

kývli si hlavou, trhli rameny

a ztráceli se z jeho blízkosti.

Poznámka jeho prošla kurií

a kdosi připřáhl k ní lehký vtip:

prý přísný Cato stále pracuje

na obrazu svém, jejž chce odkázat

dějinám římským, za vzor že si vzal

Junia Bruta, že pak chybí mu

však Tarquinius, proto napadl

jazyka dýkou aspoň Eumena.

To slyšel Cato. Zase rozhled se,

vztah ruku a hlas jeho zasyčel:

– Ty vaše hlavy vidím. Zralé jsou.

I vám neschází pranic už, jen král,

by tykve ty vám k nohoum položil. –