CATULLUS.

Nač ještě čeká Catull pošetilý?

Proč váhá vyrvat z duše ty dvě oči,

ó Lesbie, tvé oči safírové?

Proč nezakřikne tony hlasu tvého,

jež stále slyší?... Lesbie ty bídná!

A jménu tvému zapřáhl jsem k vozu

své bujné verše, a ty jedeš Římem

jak triumfator za obdivu lidstva –

ba, triumfuješ, bezcitná ty ženo,

nad porobeným srdcem básníkovým!

Hle, divadlem-li stoupáš k svému místu,

tu verše mé všech zraky k tobě vedou

a jako polnice hlas oznamují:

Toť Lesbie, toť láska Catullova!

A v nosítkách když ulicí se bereš,

jak liktorové jdoucí před konsulem,

mé verše před tebou jdou, hlásajíce:

Toť Lesbie, již nad vše rád má Catull!

– Nevděčná, krutá, bídná Lesbie ty!

Mé verše tak tě zdobí, že tvé družky

závistí blednou, pomní-li se tebe

ať hovorem, ať letmou upomínkou –

a já, jenž tvůrcem jsem tvé celé slávy,

jsem bědným otrokem tvých modrých očí!

Ó Lesbie, to dnešní odpoledne

mi řeklo více, než má duše snese!

Tu malou mušku sama Afrodita

poslala s bídy vzkazem duši mojí,

tu malou mušku, která zahynula

tvou bílou rukou... Ukrutnice krásná,

snad potrestat jsi poselkyni chtěla,

že oznámila bezcitnost mi tvoji,

sobectví hlavy tvé i zimu srdce

a vším tím opuštěnost žití mého?...

Tak vidím chvilku onu v hrůze její

– snad v bitvě ještě okamžik ten bývá,

když vojín shledne, kterak meč mu padá

na hlavu nepokrytou, zničit touže

mu mladý život, naděje i radost –

snad v bitvě ještě bývá, jak mně bylo...

Mé srdce bilo bouřně na tvých ňadrech,

mé ruce objímaly tvoje tělo,

mou hlavu zahalilo šťastné temno,

mé oči přivřely se žhavým štěstím –

když pohyb ruky tvé mě nutil náhle

procitnout k neblahému žití svému:

maličká moucha na stěnu se snesla

a křídla očistivši čile brala

se procházkou po koberci té stěny,

v tom chladné oči tvé, ty modré oči,

ji spatřily, a malá ruka tvoje

v hrst skrčivši se jako bílá šelma

skočila po té mušce bezstarostné

a lapivši ji krutou smrt jí dala

v růžových prstech... Ano, Lesbie má

se klidně zabývala honbou mouchy,

co tělem mým i duší proudy hřměly

pocitů božských!... Ano, Lesbie má

chytala mouchu!... Věčná Afrodito,

nač ještě čeká ubohý tvůj sluha?

Jak jinak ještě Lesbie má říci,

že v její duši není místa pro mne?

Snad v cirku před veškerým lidem římským

má se mi vysmát smíchem bezohledným?

Či zavřít má mi dvéře domu svého

a říci starou otrokyní svojí:

Jdi, Catulle, má paní nezná tebe!?

A co já přede dveřmi státi budu,

zvuk hudby z vnitřka pronikne mi k sluchu,

takt tanečnic – oh, Lesbie, hleď, šílím

při obrazech, jež bolest má tu rodí!...

Ó Lesbie, ó Lesbie ty krutá,

což myslíš, že je v světě lásky větší,

než Catullova? Že je srdce lepší,

než to, jež básník tvůj má v teskné hrudi?

Ó Lesbie, což nečtlas v očích mojich

mé duše obsah, „Lesbie” jež slove?

– Však tohle všecko měl bych vlastně říci

jí do očí, jen jednou ještě v oči

a naposledy, ale říci všecko...

Snad vyjadřoval jsem se dosud planě

a nehleděl, zda slova jdou jí k duši,

a když jsem vlil své city v rozměr veršů,

ty verše brala s úsměvem vždy vlídným

jak prsteny, jak spony, náušnice,

jež ženy vlastně nosí k vůli lidem,

a spokojeny jsou, když pochválí je

a obdivují hosté při návštěvách

a známí po ulicích a dav v cirku –

a já jí vlastně nevyložil nikdy,

že ve verších těch duše moje mluví,

mé srdce pláče, moje bolest sténá...

To vše jí řeknu, ano. Naposledy.

Je hravá jako rozmazlené dítě

a jistě maně spatřila tu mušku

a ukrutností žen, jež od přírody

zdá se být jim a šelmám přisouzená,

musila lapit ji a smrt jí dáti

ve stisku prstíků svých... Řeknu jí to

a budu se jí dívat při tom v oči –

snad pochopí... Hle, noc se sklání k zemi,

teď půjdu. Afrodito nelítostná,

ty usmíváš se? Že se otrok vrací

k okovům těžkým? Může býti jinak,

když okovy ty životem jsou jeho?