CAUSERIE (I.)

Ó, jaro, jak se chce mi pásti,

dí Corbière. A přiznej z části,

že, jak už u klasiků čtem’,

bývává básník prorokem.

Kdo nohy máš, teď chvíli neleň!

Jen jedenkrát tak svěží zeleň.

Tak svěží, křehká, vábivá.

V ní člověk klidu nabývá.

A možno říci, že jak chleba

je klidu občanům teď třeba.

Tož vlakem nebo parníkem

jeď za tím chutným trávníkem!

Jen jedenkráte! Znáš to slovo,

osudné, těžší nad olovo?

Tož pospěš do těch drahých míst

s tisíci jiných snít a sníst.

Dnes nevyjdeš, děl nebo násob.

Jen takto ušetřit lze zásob.

Jen takto udržeti vzlet.

Nech dobročinný komitét!

Nech upomínek, splatných směnek!

Do snů se zaber, do myšlenek!

Nech pilin, sádry, všeho nech!

Lehounce vane větru dech!

Nač zápasiti v prachu arén?

Nač tlačiti se u pekáren?

Risiko velké, zisk je mal.

Po krátkém jídle dlouhý žal!

Tož básníkův měj v úctě patent.

Už Cicero dí: „Portae patent – !“

Kdo nohy máš, se z brány ber.

Ať žije Tristan Corbière!