Causerie jarní.

Když v jara úsměvu vše plesá,

kdy vyjde na slunce i kmet,

a stará hruška vedle lesa

jest jeden bílý, vonný květ,

kdy stromořadí nedohledné,

kam v snivý chládek láká šer,

včel, motýlů jest plno ve dne

a milujících na večer,

kdy vážka čeří povrch zřídel

se mihnouc jako žhavý bod,

a třpytné drahokamy křídel

v křišťálu jasných zhlíží vod,

kdy skřivan písní zvonky hází

po modrých nebes parketách,

a z večera skrz husté mlází

jak zlato hoří silnic prach,

kdy všecko jásá, kdy svět celý

jest píseň, úsměv, kouzlo, ples,

kdy v těžký brokát zlatem skvělý

i nejchudší se šatí mez:

Ty, jenž se zoveš duchů králem,

vstaň z těžkých dum svých, básníku,

a nebuď směšný se svým žalem,

ni vrabci, ani slavíku!

Co problémy, jež trápí ducha?

Zná jeden zákon pouze svět,

viz tuto snět, jak byla suchá

a dnes jak plane, jeden květ!

To morálka jest všeho míra,

jak přišlo to, kdo by se ptal?

Z řek vlna modrým okem zírá

a v slunci hraje nad opál.

K těm divům na zemi i v nebi,

nad nimiž stojíš, chladný host,

jest pouze lásky zapotřebí,

té v přírodě je podnes dost.

Té dost má stará jabloň ještě,

když v sladké chvíli mlčení

svých vonných květů střásá deště

na dívčích ňader vlnění!

Té dosti má kmen břízy bílý,

když, smutný soucit k životu,

se v šumné dumě k hrobu chýlí

a spáči praví: Jaro tu!

Tou všecko jest a nekonečné

jsou její božské poklady,

tož pošli k čertu málo vděčné

své problémy a záhady!

A zpívej pouze, miluj k tomu

a mysli, tvým že celý svět,

choď polemi a v šero stromů

se dívej dýmem cigaret!

Kruh myšlének, jenž tebe spínal,

svou písní rozbij, v lesy běž,

v tom velký dost jsi original,

když sobě stačit dovedeš!

To ovšem není rada stará –

Co nového však v přírodě?

jest stejný květ na stromech z jara

a stejné svity na vodě;

Ty za každou chceš býti cenu

v své písni nový, jediný?

Pij víno jen a líbej ženu,

v tom vše moudrosti hlubiny!

Máš pravdu též, to nové není,

to Horac děl, to Hafiz pěl,

i Anakreon v lásky snění,

jenž v samých růžích sšedivěl,

i Šalamon – Ach píseň lásky

se jednou v žití podaří,

proč nemlčel, když přišly vrásky

a pedantem byl ve stáří?

Než za svůj pot si koupit nudu,

tož raděj lehnu do trávy,

a klidně dívati se budu,

jak staví hnízda pěnkavy.

A klassické a romantické

rád nechám času k přemletí,

to věda, co v mé písni lidské,

že lehce nad proud přeletí.

Má píseň buď jen písní ptáka,

a nadšení mé náhoda,

já půjdu tam, kde v chladu láká

mne smavá v houští jahoda.

A nechám svět a nechám všecko,

ať vírem dál se otáčí!

Zřít na vše prostě jako děcko,

být člověkem – to dostačí!