Causerie o astrách.

Vy spanilá a mladá, krása sama,

jste přála si – zde přání rozkaz jest –

bych verš vám napsal, jen tak mezi náma,

o těchto smutných květech pestrých hvězd,

v nichž podzimek se v našem kraji hlásí,

a rudou astru v havraní své vlasy

jste zatkla při tom – v odměnu i trest.

Snad v odměnu, když píseň má se zdaří,

a vždycky v trest – neb co mi chce ten květ?

Vy o jeseni s usmívavou tváří

jak o hrobech umíte vyprávět!

Já bližší jim se přece trochu chvěji...

ó smějte se, jak chcete nejsvůdněji,

ten úsměv mládí mé mi nedá zpět.

Že mládí příliš želím, nemyslete,

ač dost mi líto dnů těch minulých,

kdy petrklíčem radost v srdci kvete,

kdy bezstarostnou duší zvoní smích.

To každý zná a to pochová každý

a nevím, v resignaci samovraždy

kdo po těch radostech by kámen zdvíh.

Proč tedy stesky, když to úděl žití:

dnes plnou rukou z jeho květnic brát

a zítra v dlani necitelné kvítí

nad otevřeným hrobem v slzách stát.

Vy máte pravdu ve své mladé kráse,

váš úsměv dětský cynický být zdá se,

přec máte plné právo – dál se smát.

Však odpusťte a raděj k astrám zpátky!

Mám rád ty chladné šperky jeseně;

v nich slední silný k žití vzruch, byť krátký,

vzplá naposled; v těch rudých plameně

se láska hlásí, jiskrami v nich šlehá,

v těch bílých soucit plá a sladká něha,

stesk tichý v modrých kvílí ztlumeně.

A běda! vůně se jim nedostalo,

jen v barvách hýří, i v tom symbol zřím.

Čím v sklon to jde, tím dřív se v odlet dalo,

co plné krásy stupněm nejvyšším.

Jak voní jasmin a jak růže dýše!

Zde květ a vůně v souhlasu a pýše,

u aster barva s dechem listí mdlým.

Tak rovněž všecko opouští nás léty,

ta bezstarostná mládí veselost,

i odhodlání k činu, smělé vzněty,

i naděj denně vzácnější je host;

pak láska ztratí se tak z nenadání

a k srdci sáhnete si a též k skráni,

v co věřili jste – vše je minulost.

Pak tiché květy aster pochopíte,

v něž slední dech mroucího leta vlit,

vám nenapadne v choutce okamžité,

kam rozmar váš jak zlatý motýl slít,

by stárnoucí juž básník mdlými vzněty

vám vykládal ty aster mroucí květy,

vám, jejíž symbol můž jen růže být.

Jsem v koncích se svým nudným rozjímáním,

vy chcete astru z vlasů svých mi přát;

ne, sluší příliš vašim bílým skráním,

plam její v dlani mé by jistě schlad;

však vlídná za píseň květ dáti chcete,

tož bílou prosím astru utrhněte,

chci k ostatním svým památkám ji dát.

Neb jeseně květ podán z ruky mládí

tak nebolí, ba můž nám býti dráh,

neb třeba vesnu samu nenahradí,

přec dotknul se ho její svit i nach;

pod krásných úst když dechem lampa hasne,

tu věřte, je to umírání krásné!

Být lampou, jak bych sladký váš dech vtáh!

Však nechci končiti tak romanticky,

jak skončil nihilista Bazarov;

být starým přec je všední osud lidský,

nuž promiňte mi tento rýmů lov

i obrazů! To astry zavinily

a pak váš úsměv dětinný a milý,

ta nejkrásnější báseň beze slov.