Causerie o dívčí touze.

Má zlatá Májo, nehněvej se na mne

v svém venkovském a snivém zátiší,

že o Praze a kráse její klamné

už tobě nikdy, nikdy nepíši.

Jsem roztržit a zaklet v města zmatek,

v sny blouznivé a v žití zápasy –

viď, zapomněl jsem už i na tvůj svátek

i na ty noty, o něž psala jsi!

Teď bude jaro! U vás v Pošumaví

jak svůdně asi puká jeho vděk –

mě tady práce jara toho zbaví,

a nemohu k vám ani na venek.

Zda vzpomeneš si na mou vesnu chudou

a kytičku mi pošleš do dálky,

až petrklíče v Žďáru kvésti budou,

a na zahradě první fijalky?

Ty jistě budeš v město toužit ke mně

z těch pozlacených stromů v aleji

a v snění možná zavzdychneš si jemně:

„Ó v Praze se to žije krásněji!“

Ah, nevěř tomu! Jarní toiletty

i promenády i ta divadla

ti nenahradí svěží horské květy

a lesních tůní hnědá zrcadla.

Mám obrázek a na něm v zadumání

je dívčí hlava, svěží dětinná –

já pomyslil si hledě chvíli na ni:

„Tak naše Mája asi vzpomíná!“

Nač vzpomíná? Zda na poslední bály

a na ten jejích smavý vír a ruch –

či na své sny, jež po nich se jí zdály

a které byly plny dívčích tuch?

Kdo byl to asi? Moje Májo zlatá,

tak jsme si cizí stále víc a víc,

že ani nevím, za kým v dálku chvátá

tvá vzpomínka a jas tvých zřítelnic!

Byl sličný? Jistě! Mluvil jistě málo

a zmateně. Zda miluje tě? Snad!

Ó tobě jistě ve snění se zdálo,

že má tě také aspoň trochu rád!

Teď v jarní večer, kdy již slunce hasne,

zříš do zahrady, v okně opřena,

v tvých velkých očích září slunce krásné –

co tvoje touha asi znamená?

Rci, máš jej ráda? Je to láska vskutku,

co plá ti v snech jak rosa v poupěti –

či vše to zase bez bolu a smutku

jak bílý motýl zítra odletí?

Ty sama nevíš! Hledíš v nebe bledé,

jež na západě mdle se rumění,

jas paprsků se ve tvé duši přede

a zase hasne v prvním zachvění...

A na západě pohaslo již světlo,

tma šerá padá do zahradních cest –

a v bledém nebi zatím náhle vzkvetlo

již na tisíce chvějících se hvězd.

Rci, máš jej ráda? Sama nevíš ani,

zda láskou přec by on to nazvat směl,

co zachvělo ti duší v zadumání,

když zavzdychla’s: „Už jistě zapomněl!“

Ba, zapomněl – a zapomeneš taky,

co v prvním jaře, v sladké předtuše,

ti snivou touhou zarosilo zraky

a zaznělo ti hudbou do duše.

Věř, teplo vesny vzplane teprv znova

a celou zemi strhne k závrati –

pak teprv láska velká, opravdová

tvou celou duši žárem uchvátí.

Kdo bude to? Ó Májo, nevíš ani,

jak bouřný jest a rychlý času rej –

věř, netušíc a jako z nenadání

v své krásné vesně jednou potkáš jej!

Ó vzpomeň si, ty ryzí duše mladá,

že bez lásky být jaro nesmělo,

až řekne tobě: „Máš mě také ráda?“

a políbí tě měkce na čelo.

A chtěl bych, Májo, aby tolik blaha

v tvém dívčím srdci jednou hřálo tě,

co já kdy lásky, moje Májo drahá,

směl procítiti ve svém životě!